Wolfgang Bretschneider – Schola Gregoriana Pragensis

středa 10. 3. 2010, klášter sv. Jiljí
čtvrtek 11. 3. 2010, KTF UK

Na pozvání Centra teologie a umění při KTF UK navštíví Prahu ve dnech 10. a 11. března 2010 přední německý odborník na liturgickou hudbu prof. Wolfgang Bretschneider.

Ve středu 10. března 2010 se bude za jeho účasti v kostele a klášteře sv. Jiljí na Starém Městě konat Slavnostní večer k poctě Petra Ebena: v 18. 30 začne děkovnou bohoslužbou za celoživotní dílo Petra Ebena, kterou bude celebrovat provinciál Řádu dominikánů Benedikt Mohelník, za hudebního doprovodu Wolfganga Bretschneidera (varhany) a Scholy Gregoriany Pragensis pod vedením Davida Ebena (zpěv). Od 20. 00 naváže debatní večer s Wolfgangem Bretschneiderem a Davidem Ebenem nad tématem Stará a nová hudba v současné liturgii, který bude moderovat Robert Hugo..

Ve čtvrtek 11. března 2010 od 18:30 hodin přednese Wolfgang Bretschneider na Katolické teologické fakultě UK přednášku na téma Liturgická hudba po II. vatikánském koncilu. Následovat bude taktéž diskuse. Překlad na obou akcích je zajištěn.

Setkání jsou pořádána ve spolupráci s Českou dominikánskou provincií v návaznosti na číslo revue Salve 2/2008 věnované tématu hudba a liturgie.

Prof. Wolfgang Bretschneider (* 1941) je varhaník, muzikolog a liturgik (od roku 1987 profesorem liturgiky a chrámové hudby v Düsseldorfu, od roku 1994 v Kolíně nad Rýnem), prezident Ceciliánského spolku v Německu, pomocný varhaník bonnské katedrály.

Schola Gregoriana Pragensis se řadí mezi přední světové interprety středověké duchovní hudby. Zaměřuje se jak na sémiologickou interpretaci gregoriánského chorálu podle nejstarších neumatických pramenů z 10.-11. století, tak i na uvádění gregoriánských zpěvů vlastní české chorální tradice včetně rané polyfonie. Byla založena Davidem Ebenem v roce 1987.

Plakát [pdf ke stažení]



foto Lukáš Kratochvíl

Josef Pleskot – Klášter a ocelárny

čtvrtek 25.3.2010, KTF UK

Na pozvání Centra teologie a umění bude ve čtvrtek 25. 3. 2010 v 18:00 hodin na Katolické teologické fakultě Univerzity Karlovy, Thákurova 3, přednášet přední český architekt Josef Pleskot. Jeho pražský AP ateliér je ve stejném čase ponořen do dvou projektů, proměny národní kulturní památky dolní oblasti Vítkovic v Ostravě a proměny dominikánského kláštera u sv. Jiljí v Praze. Dva projekty, které mají víc společného než rozdílného… Architekt Pleskot se na dvou konkrétních příkladech dotkne otázek po smyslu obnovy historických objektů. Jak vdechnout budovám nový život, nepřeměnit je v neudržitelné muzeální exponáty a zároveň uchovat dědictví minulosti i kontinuitu tradice?

Ing. arch. Josef Pleskot (* 1952) vede pražský AP ateliér od roku 1991. Tato projekční kancelář se zabývá rozsáhlou škálou úloh od prvotních urbanisticko-architektonických koncepcí až po realizace staveb v širokém spektru typologických druhů. Mezi jeho nejznámější realizace patří budova Vinařství Sonberk (2008); Ústředí ČSOB v Praze Radlicích (2007, hlavní cena Grand Prix OA 2008; Stavba roku 2007); rekonstrukce Zámeckého pivovaru v Litomyšli (2006); Přírodní stezka v Jelením příkopu a Průchod valem Prašného mostu v areálu Pražského hradu (2003, Brick Award 2004).

Setkání se pořádá ve spolupráci s teologickou revue Salve a Českou dominikánskou provincií.

Klášter a ocelárny [pdf ke stažení]

Klášter a ocelárny – svět práce a svět duchovní spolu souvisejí nejen formálně.

V 50. letech u nás probíhala cílená likvidace řeholních řádů. Západní kláštery postihla necílená paralyzace o pár desítek později. V 90. letech nás neminula direktivní likvidace těžkého průmyslu, na Západě proběhla o pár desítek let dříve. Naprosto vědomě a plánovaně jsme se začali zříkat kvalit, které dává člověku smysluplná práce a nadějeplná křesťanská spiritualita. Na přelomu 70. a 80. let začala konjunktura požitků a konzumu, které se staly snadno dostupnými (i bez práce). Vrcholu jsme si užili i my na přelomu tisíciletí – až do předloňska. Logicky přišla krize, ale nejde primárně o krizi ekonomickou, ale především o krizi hodnot, o krizi stability člověka na zemi.

Minulá doba, velice sebevědomá doba odstranila Boha a dosadila ideologa, ale tradiční symboly zachovala. My jsme dnes ve stavu zpochybnění všeho – žijeme v době divné relativizace. Na druhou stranu hledáme novou identitu, ztracené hodnoty a objevujeme schopnosti architektury mluvit – hledáme nové symboly pro novou identitu. Je čas zamýšlet se opět nad vertikálami?

Nad Vysokou pecí ve Vítkovicích se střídaly během nedávné minulosti různé symboly. Byl tu znak olomouckého arcibiskupství, rakousko-uherská orlice, hrozivý znak Velkoněmecké říše v době války a pak na dlouhou dobu rudý znak srpu a kladiva. Všechny tyto symboly však vždy přesahovalo konkrétní znamení ohně, záře a světla – znamení života. Dnes tu ale zůstaly jen kouř, smog, špína a dezorientace… Vítkovické železárny mají tradici trvající sto osmdesát let, to je spousta lidských životů, práce, utrpení i radosti. Jejich syrovost opuštěné zříceniny oslovuje, ale udělat z toho jenom památku slavné minulosti by mě nebavilo. Ocelárny je nutné proměnit, opět z nich udělat centrum města. Z prostředí modrých límečků chceme udělat místo bílých límečků: práci manuální by měla vystřídat práce duševní. Budou se tu konat konference, kongresy, bude tu místo pro vysoké školství, vědu, výzkum, ale i zábavu a kulturu. Měl by tu opět pulzovat život.

Zapojení církví a vůbec zájem o zabudování duchovní dimenze života do současné společnosti pokládám za zásadní téma. V klášteře dominikánů jsou mladí lidé, kteří věří tomu, co dělají, a chtějí své poslání rozvíjet. Jenže ve stavu, v jakém se budova nachází, to není možné – je to uzavřená barokní pevnost, o jejíž existenci koneckonců ví jen velice málo lidí. Tak dokonale je dnes klášter skryt a zahleděný sám do sebe. Klášter byl postaven v úplně jiné pastorační situaci, než v jaké se církev i společnost nacházejí nyní. Dominikáni potřebují, aby jejich budova dobře fungovala v podmínkách jednadvacátého století. Je potřeba klášter otevřít a pozvat dovnitř kolemjdoucí. Ostatně to je to, po čem dominikáni touží – být tu pro druhé.

Kostel sv. Jiljí má dostavěnou jen pravou věž, levá je zastřešená provizorně. Najdeme někdy sebevědomí k tomu, abychom tuto levou věž dostavěli? Aby dokonce převýšila tu věž pravou … a nikomu to nebylo přitom divné?


© foto Jan Diviš, Jindřich Štreit


ocelárny © AP ateliér


klášter © AP ateliér





© foto archiv OP

Ohlasy v médiích:

Český rozhlas 27.6.2010
Teresie Bečková:
Otevřená klauzura – proměna dominikánského kláštera u sv. Jiljí v Praze
http://www.rozhlas.cz/nabozenstvi/prameny_proudy/_zprava/752376

Jérôme Beau – Collège des Bernardins v Praze

neděle 18.04.2010, kostel Nejsv. Salvátora
pondělí 19.04.2010, Arcibiskupský palác v Praze

Na pozvání Centra teologie a umění při KTF UK navštíví Prahu ve dnech 18. a 19. dubna 2010 pařížský biskup Jérôme Beau, ředitel unikátního centra dialogu církve se současným světem vzdělání a kultury, Collège des Bernardins, které v Paříži v roce 2008 otevíral papež Benedikt XVI.

V neděli 18. dubna 2010 ve 20:00 hodin bude Mons. Jérôme Beau celebrovat mši svatou v akademickém kostele Nejsv. Salvátora u Karlova mostu, kde také pronese kázání. Po bohoslužbě cca v 21:15 hodin bude následovat diskuse v sakristii. V pondělí 19. dubna 2010 v 19:30 hodin přednese Mons. Beau na Arcibiskupství pražském v Sále kardinála Berana (Hradčanské náměstí 16) přednášku Víra a kultura – zkušenost jednoho dialogu: Collège des Bernardins. Překlad bude u obou setkání zajištěn.

Collège des Bernardins byla původně cisterciácká kolej ležící v centru Paříže, mnohými považovaná za nejkrásnější gotickou nekostelní stavbu ve městě. Na podnět kardinála Jeana-Marie Lustigera ji na přelomu tisíciletí opět získala církev, rekonstruovala ji a přeměnila v centrum vzdělávání, bádání a především dialogu moderního světa a křesťanství. Specifikem tohoto projektu je skutečnost, že se pod jednou střechou setkávají a debatují lidé z církevního vědeckého světa (v CB má své sídlo teologická fakulta Ecole cathédrale), vědci z předních francouzských univerzit (hostujícím profesorem tu byl minulý rok např. René Girard) a lidé z oblasti kultury (pro kolej vytvořil speciální instalaci např. Claudio Parmiggiani). V koleji se pořádá vedle různých odborných přednášek a kurzů mnoho debat, konferencí a kolokvií a také výstav, projekcí a koncertů. Denně navštíví Collège des Bernardins přes tisíc lidí.

Přednáška biskupa Beaua se měla původně konat na Katolické teologické fakultě. Na pozvání nového arcibiskupa Dominika Duky OP se přednáška přesouvá do Arcibiskupského paláce do Sálu kardinála Berana a začne v 19:30 hodin po slavnostní bohoslužbě v katedrále sv. Víta, Václava a Vojtěcha k 5. výročí začátku pontifikátu papeže Benedikta XVI. (začátek v 17:30 hodin). Papež jako jednu z priorit církve v České republice označil dialog s kulturní a vzdělanou veřejností. O takový dialog se ve Francii úspěšně snaží Collège des Bernardins, jejíž činnost právě papež Benedikt v roce 2008 osobně zahajoval.

Mons. Jérôme Beau (* 1957) je pomocný biskup a generální vikář pařížské diecéze pověřený problematikou vzdělávání a kultury, ředitel Ecole cathédrale a Collège des Bernardins.

Setkání se koná ve spolupráci Centra teologie a umění při KTF UK, Akademické farnosti Praha, České dominikánské provincie a teologické revue Salve, která věnovala 4. číslo roku 2009 současnému francouzskému katolicismu, v němž také najdete rozsáhlý blok o Collège des Bernardins.

Collège des Bernardins v Praze [pdf ke stažení]




foto Martin Staněk

Pavla Pečinková – „Nic senzačního“ – zamyšlení nad Josefem Čapkem

čtvrtek 29. dubna 2010, KTF UK

Na pozvání Centra teologie a umění se na Katolické teologické fakultě (Thákurova 3, Praha 6 – Dejvice) uskuteční ve čtvrtek 29. dubna v 18:30 hodin přednáška přední české kritičky umění Pavly Pečinkové o díle Josefa Čapka, jehož rozsáhlá retrospektivní výstava právě probíhá ve Východočeské galerii v Pardubicích (říjen 2009 – květen 2010).

„Nejsem velký umělec: co dělám, je malé. Neumím, co umějí jiní, umím pouze to, co umím já,“ napsal Čapek ve třicátých letech. Byl totiž natolik skutečně velký a vnitřně svobodný, že se nepotřeboval stavět na přední pozice. Rozeznal velmi brzy úskalí ambiciózních avantgardních programů, které proklamovaly svobodu tvorby, ale osobní názor a odpovědnost podřizovaly kolektivnímu hnutí. Uvědomoval si relativnost vnějších hranic pojmu umění a dospěl k definici umělce, která je v kontextu moderního umění výjimečná: „Řemeslný talent nedělá umělce. Dělá ho od základu talent mravní. Totiž mravní ve smyslu osobní tvořivosti.“ Může být jeho etické pojetí tvorby platnou alternativou i dnes?

PhDr. Pavla Pečinková, CSc. (*1951) přednáší dějiny moderního umění a dějiny estetiky na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze. Zabývá se problematikou českého modernismu a kritickou reflexí současného výtvarného umění. K jejím nejdůležitějším publikacím patří Contemporary Czech Painting (1993), sborník Splátka na dluh (2000), monografie Josefa Čapka (1995), Josefa Lady (1998), Jiřího Sopka (2002), Stanislava Judla (2009) a výbor z kritických statí Je třeba si vybrat (2007). Jejím životním zájmem je dílo Josefa Čapka, jehož soubornou retrospektivní výstavu nedávno připravila pro Jízdárnu Pražského hradu a Východočeskou galerii v Pardubicích (říjen 2009 – květen 2010).

Setkání se pořádá ve spolupráci s teologickou revue Salve a Českou dominikánskou provincií.

Plakátek [pdf ke stažení]

Friedhelm Mennekes SJ
Umělec a smrt

neděle 9. května 2010, 20:00, kostel Nejsv. Salvátora
pondělí 10. května 2010, 18:30 hodin, KTF UK
úterý 11. května 2010, 17:00 hodin, VŠUP

Centrum teologie a umění při Katolické teologické fakultě UK v Praze přivítá v květnu již potřetí jednoho z nejpodnětnějších stavitelů mostů mezi dnes tak vzdálenými světy víry, církve a současného umění.

V neděli 9. května ve 20:00 hodin bude koncelebrovat mši svatou v kostele Nejsv. Salvátora v Praze u Karlova mostu, po které bude následovat volná debata. V pondělí 10. května v 18:30 hodin pronese na Katolické teologické fakultě UK v Praze (Thákurova 3, Praha 6 – Dejvice) přednášku „Memento homo – Christian Boltanski a smrt“. Překlad do češtiny bude zajištěn. V úterý 11. května 2010 v 17:00 hodin bude následovat přednáška v anglickém jazyce „Joseph Beuys: The End of the 20th Century“ na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze (náměstí Jana Palacha 80, 116 93 Praha 1).

Prof. Friedhelm Mennekes SJ (* 1940), jezuita a emeritní profesor praktické teologie a sociologie náboženství na Phil.-theol. Hochschule Sankt Georgen ve Frankfurtu nad Mohanem. Od konce 70. let se aktivně účastnil dialogu církve, víry a toho nejlepšího současného umění (Alfred Hrdlicka, Arnulf Rainer, Antoni Tapies, Cindy Sherman, Eduardo Chillida, James Lee Byars, Anish Kapoor, Magdalena Abakanowiczová, Jannis Kounellis atd.). Nejdříve pořádal výstavy ve Frankfurtu nad Mohanem ve své farnosti Nied a na frankfurtském hlavním nádraží. V letech 1987–2008 působil v Kolíně nad Rýnem, kde založil dnes již světoznámou Stanici umění sv. Petra – Kunst-Station St. Peter. Mennekes je autorem mnoha knih, katalogů a odborných článků a hostujícím profesorem na několika světových univerzitách. Své hluboké znalosti díla Christiana Boltanského i Josepha Beuyse čerpá jak z dlouhodobého studia, tak i z mnohých osobních setkání s těmito předními západoevropskými umělci. Více se o Prof. Mennekesovi můžete dočíst v revue Salve 1/2007. V roce 2010 byl o Friedhelmu Mennekesovi natočen celovečerní dokument francouzsko-německou televizní stanicí Arte s názvem Amen!

Setkání jsou pořádána Centrem teologie a umění při KTF UK, Vysokou školou uměleckoprůmyslovou v Praze, Akademickou farností Praha ve spolupráci s revue Salve, Českou dominikánskou provincií a Českou provincií Tovaryšstva Ježíšova.

Plakát [pdf ke stažení]

 

 

Umění a víra by se měly navzájem vyzívat

Rozhovor Jana Regnera SJ s Friedhelmem Mennekesem SJ, Bulletin Jezuité 4/2010

Centrum teologie a umění při Katolické teologické fakultě UK v Praze přivítalo v květnu jednoho ze současných stavitelů mostů mezi světem víry a umění. Německý jezuita Friedhelm Mennekes je sice dnes už emeritním profesorem na Vysoké škole filosoficko-teologické Sankt Georgen ve Frankfurtu nad Mohanem, přesto má práce nad hlavu. Je zván lidmi umění a kultury, kteří rádi naslouchají jeho slovům.

Původně jsi vystudoval sociologii a politologii. Co tě přivedlo k tomu, že ses začal zabývat právě současným uměním?

Jsem jezuita a jezuité se vždy vydávali do neznámých krajin. Tak jsem se i já vydal do světa současného umění, které jsem předtím neznal a nikdy nestudoval. Ale cesta do této krajiny byla poměrně dlouhá a klikatá. Narodil jsem se v dělnickém prostředí a tam také začínal – u strojů v textilní továrně. Nejprve mě zaujal svět módy a chtěl jsem se stát textilním inženýrem nebo módním návrhářem. Proto jsem si musel nejprve dodělat maturitu. Ale když mi bylo dvacet, narazil jsem při četbě francouzských existencialistů na otázku po Bohu. To mě nakonec přivedlo až k víře. Zatoužil jsem více se vzdělávat a dozvěděl se, že hodně studují právě jezuité. Když jsem si ověřil, že to jsou katolíci, vstoupil jsem v roce 1961 do noviciátu. Po základním kurzu filozofie a teologie jsem se rozhodl specializovat v sociálních vědách, které mně byly nejbližší, a vystudoval sociologii a politologii.
Akademická dráha mě moc nelákala, a tak jsem rád přijal místo v dělnické farnosti Nied. Ta leží v průmyslové oblasti na předměstí Frankfurtu nad Mohanem, která je tradičně baštou sociální demokracie. Já jsem ovšem s místními socialisty a představiteli odborů začal komunikovat, čímž jsem si pozlobil některé křesťanské demokraty. Sociální demokraté se totiž netají výhradami ke katolické církvi. Vysloužil jsem si nálepku levičáka. Já jsem ovšem mluvil se všemi, i s majetnými zaměstnavateli dělníků a vždy jsem razil tezi, že kněz by neměl politikařit, ale měl by tu být pro všechny. Také jsem byl vždy vstřícný k médiím a zval je k akcím, které farnost pořádala. Díky tomu se také znatelně zvyšovala návštěvnost našeho kostela.

Tehdy jsi ve své farnosti Nied a na frankfurtském hlavním nádraží začal pořádat výstavy… 

Vše začalo nejprve tím, že jsem se skupinou asi šedesáti lidí zorganizoval rockovou operu o sv. Františkovi. Bylo mi jasné, že se musíme pokusit nějak oslovit prostředí dělnické mládeže, v jejichž středu bylo mnoho nezaměstnaných a „rozzlobených“ mladých lidí se sklonem k neonacismu, násilí a drogám. Už dříve jsem pro tyto lidi obstaral pět maringotek, kde mohli žít a tak si postupně získal jejich důvěru. Potom jsme doprostřed kostela sv. Marka postavili boxerský ring, který se stal scénou pro operu s velmi tvrdou, až heavy-metalovou muzikou. Akce měla – i díky dobré propagaci – obrovský úspěch. Plakát na ni vytvořil tehdy poměrně známý umělec Roland Peter Litzenburg. Tomu jsme se pak odvděčili tím, že jsme ve svém kostele uspořádali výstavu jeho obrazů. Expozice jeho klaunů se setkala s velkým ohlasem a to jak pozitivním, tak i negativním. Tehdy jsem si poprvé hlouběji uvědomil, že umění má velkou sílu a může se stát podnětem k různým reakcím, ale také prostředkem k rozhovorům a debatám.
Protože nám po první expozici v boční lodi kostela zůstaly výstavní panely, vznikl nápad zvát další umělce a pořádat další výstavy. Chtěl jsem, abychom vytvářeli prostor jen pro renomované tvůrce, ale sám jsem se v současném umění nevyznal. Proto jsem začal spolupracovat s kunsthistorikem Franzem Josephem van der Grintenem. Instalace se pak z boční kaple postupně rozšířily do celého chrámu. Koncepci výstav jsme připravovali velmi pečlivě, pořádali jsme například tematické cykly. Mezi tvůrci, kteří přijali naše pozvání, byl například Joseph Beuys, Emil Schumacher, Alfred Hrdlicka nebo Arnulf Rainer. Vedení města Frankfurtu tyto aktivity zaujaly natolik, že projevilo zájem o to, abychom podobné výstavy zorganizovali i pro ně.

A tak vznikla idea dělat výstavy na frankfurtském hlavním nádraží?

Ano. Naše Kunst-Station se usídlila v císařském salónu jednoho z největších dopravních uzlů v Německu. Tam se konaly výstavy prací takových jmen jako je Walter Dahn, Donald Baechler, Alfred Hrdlicka, Hede Bühl, Hans Arp a další. Navíc už když jsem pořádal expozice v kostele sv. Marka, začal jsem s tvůrci dělat rozhovory, které nejprve doprovázely katalogy výstav a později jsem je spolu s van der Grintenem vydal v několika bohatě ilustrovaných publikacích.
Ty rozhovory se pro mě staly velkou školou. Já jsem umění nestudoval, takže tato interview pro mě byla branou do nového, dosud neznámého světa. Vždy jsem se na ty rozhovory velmi těšil. Hlavně proto, že na rozdíl od písemné korespondence jsou místem, kde se stírají předsudky a může se vytvořit přátelská atmosféra nebo dokonce příležitost k osobnímu sblížení. V 70. letech byly prakticky všichni známí umělci velmi nedůvěřiví k církvi jako instituci. Často jsem narážel na jejich podezřívavost a odmítavé postoje. Ale zároveň jsem v jejich díle objevoval touhu po transcendenci.

Kdy ses přestěhoval do Kolína nad Rýnem, do farnosti sv. Petra?

Na základě úspěšného působení ve Frankfurtu nad Mohanem mě tam provinciál poslal v roce 1987. Kolín nad Rýnem je kulturní metropole. A farnost, do které jsem přišel, je jednou z nestarších ve městě. Mezi tamějšími farníky byl kdysi i Peter Paul Rubens, který v chrámu zanechal své stopy v podobě oltářního obrazu Ukřižování sv. Petra. Je to jeho vrcholné dílo a jedno z vůbec posledních, které vytvořil. V době mého předchůdce a spolubratra Aloise Schuha se stala farnost sv. Petra žádaným intelektuálním centrem, kdy na bohoslužby chodila řada významných osobností společenského života, například spisovatel Heinrich Böll. Navíc kousek od kostela jezuité založili Akademii Kala Rahnera, kde se dodnes konají nejrůznější kulturní akce, přednášky a debaty.
Když jsem přišel, navštěvovalo nedělní mše jen okolo 20 věřících. Hned na začátku jsem zřídil Kunst-Station St. Peter a začal vystavovat současné umění. Věděl jsem, že aby v tomto prostoru mohly být realizovány různé instalace, musí pryč lavice a další mobiliář, který stejně nebyl původní. Výstavy jsme pořádali nejprve v obou prostorných emporách, na dvoře u chrámu, nebo v presbytáři za oltářem.

Jak na takové novoty reagovali tradiční návštěvníci kostela?

Pokud chceš něco důležitého prosadit, prvními nepřáteli se stanou právě tradiční návštěvníci kostela. Když ale člověk usiluje o dobrou věc, musí si za ní stát a nesmí se nechat zviklat, navzdory nesouhlasným reakcím, kritikám a třeba i konfliktům. Někteří byli rozhořčeni a přestali do kostela chodit. Přišli však zase jiní a v současné době nedělní bohoslužby navštěvuje až 1000 lidí, z toho na 100 dětí. Kromě umění jsem se totiž intenzivně věnoval i přímé pastoraci, především práci s těmi nejmladšími návštěvníky kostela, nechyběly různé kroužky, dětské sbory, katecheze či muzikály pro děti. K tomu mě inspiroval František Xaverský, který také nejprve oslovoval ty nejmenší a postupně přitáhl i ty větší, především rodiče. Každý týden se v našem kostele konal jeden dva křty, pečlivě jsem děti připravoval na první svaté přijímání a dbal na to, aby se aktivně zapojily do bohoslužeb.
Ve farnosti jsme také zorganizovali veřejnou diskusi, při které debatovali umělci, kunsthistorici a zástupci farnosti s běžnými návštěvníky kostela. Ukázalo se, že kritici jsou v menšině, vysvětlila se mnohá nedorozumění, sestřely předsudky a uvolnilo napětí. Kostelu navíc zůstali celou dobu věrni mnozí senioři, kteří se dokonce jako dobrovolníci zapojovali i do hlídání otevřeného kostela při různých výstavách a instalacích.

Od tvých zkušeností přejděme na trochu obecnější rovinu. Dříve byla církev a umění na jedné lodi. Umělci dostávali díky církvi prostor k seberealizaci, ale jejich díla měla sloužit vyššímu cíli, měla didaktický účel, jako „bible chudých“. Jaká by měla být podle tebe role současného umění v sakrálním prostoru dnes? 

Především je třeba říci, že někdejší spojení církve a umění je dávno minulostí. Na Západě už dávno pominuly doby křesťanské ikonografie jako ilustrace víry. Umění a víra si nyní žijí svým životem a já jsem přesvědčen o tom, že by se měly navzájem vyzívat, ba i zpochybňovat. To je moje teze, kterou stále zdůrazňuji. Nová umělecká díla by se v sakrálním prostoru měla umisťovat jen na omezenou dobu a neměli bychom jim bránit, aby byly pro nás věřící hlasitou a razantní výzvou. Měly by nás vyburcovat z našich jistot, z prvoplánových představ a přesvědčení.
Umění a náboženství jsou dnes dva nezávislé světy, které se někdy mohou dotýkat, křížit nebo částečně překrývat. Současná tvorba instalovaná v sakrální prostoru může v každém otevřeném návštěvníku působit neklid, rozšířit jeho horizonty a přispět k hledání Boha v tomto světě, toho Boha, který neustále uniká našemu úsilí ho nějak uchopit. Ani teologům přece není cizí „noc pojmů“, protože duchovní život vede k hlubším otázkám, při kterých naše jistoty blednou a zaručené odpovědi se mění v meditaci nad hloubkou tajemství. A pro současného umělce je důležitý právě pohled svobodného tázání. Rád svým dílem klade otázky a vyjadřuje své pochybnosti. V této oblasti mají vlastně umění a náboženství mnoho společného. Vzájemně se totiž podobají v tom, že staví svět vzhůru nohama a nutí člověka, aby ho uchopil zevnitř a tak se dotkl sebe samého a svého Boha, který v něm přebývá. Bůh se objevuje tam, kde se ptáme po jednotícím smyslu světa a našeho života.

První Tovaryšstvo před zrušením řádu v roce 1773 se vyznačovalo velkým rozmachem a spolupracovalo s řadou význačných architektů a umělců. Někteří jezuité se sami věnovali tvorbě, výtvarnému umění, literatuře, hudbě, divadlu. V dnešní době jakoby tomu bylo docela jinak… 

Bohužel, je pravdou, že jezuité druhého Tovaryšstva, obnoveného v 19. století, na rozdíl od toho prvního jakoby ztratili schopnost zacházet s obrazy a kulturou vůbec. Zdá se, že se ta velkolepá tvořivá energie, která kdysi spoluvytvářela „jezuitský styl“, vypařila. Přitom v samém základu ignaciánské spirituality je používání imaginace.
Ignác z Loyoly ve svých Duchovních cvičeních vyzývá exercitanta k zapojení vnitřních smyslů a detailnímu vytváření obrazů. V instrukcích ke kontemplaci o Kristově narození v Betlémě se radí, aby člověk použil pět smyslů: vnitřním zrakem se díval na osoby, slyšel vnitřním sluchem, co říkají, zakoušel „čichem a chutí nekonečnou vůni a sladkost božství“, dotýkal se, objímal a líbal místa, na kterých se dané osoby procházejí apod. Řešení své vnitřní krize pak účastník duchovních cvičení nachází v introspekci a pečlivém duchovním rozlišování.
Plodem slavné Kontemplace k nabytí lásky, která uzavírá exercicie, pak bylo i to, že jezuita „hledal a nacházel Boha ve všech věcech“ – i v architektuře, literatuře, výtvarném umění, divadle či hudbě. Tuto Ignácovu myšlenku výstižně vyjadřuje epitaf „Non coerceri maximo, contineri tamen a minimo, divinum est.“ Pro Boha je příznačné, že se nenechá omezovat ani tou největší věcí, ale zároveň je přítomen i v té nejmenší.

Děkuji za rozhovor. 

Česká katolická literatura (1918–1945)

Arcibiskup Dominik Duka OP uvádí novou knihu Martina C. Putny

středa 9. června 2010, 19:30 hodin
barokní refektář dominikánského kláštera u Sv. Jiljí

Centrum teologie a umění, Česká dominikánská provincie a revue Salve pořádají ve středu 9. června 2010 v 19:30 hodin v barokním refektáři dominikánského kláštera u Sv. Jiljí prezentaci knihy literárního historika Martina C. Putny Česká katolická literatura (1918–1945), kterou uvede pražský arcibiskup Mons. Dominik Duka OP. Během slavnostního večera, který bude moderovat redaktor revue Salve Martin Bedřich, zazní mimo jiné i ukázky z tvorby českých katolických klasiků v podání Aleše Rolečka.

Centrum teologie a umění při Katolické teologické fakultě Univerzity Karlovy v Praze, které je platformou setkávání současného umění, kultury a náboženství a pravidelně zve k přednáškám a debatám významné hosty, tentokrát využilo příležitosti vydání zmíněné knihy a pozvalo Martina C. Putnu, který patří mezi nejvýraznější autory reflektující moderní katolickou kulturu v českých zemích, a to i v širokém mezinárodním kontextu. Kniha Česká katolická literatura (1918–1945) navazuje na jeho předchozí titul Česká katolická literatura (1848–1918) z roku 1998, který svého času vyvolal vlnu emocí, ale postavil nicméně nezpochybnitelné základy bádání v oblasti, která dosud ležela spíše stranou odborného zájmu. V novém díle Putna mapuje v široké mezinárodní perspektivě utváření katolického prostředí v době po první světové válce, roli náboženství obecně v atmosféře nově vzniklé první republiky, vymezení katolického milieu kolem formativní postavy Jaroslava Durycha, prochází dobovou publicistiku, ale též historiografii, státovědu či ekonomické teorie. Těžištěm je ovšem hledání uměleckého literárního vyjádření, recepce zahraničních impulzů (čistá poezie, katolický román), kontakty katolických básníků a spisovatelů s ostatními umělci a jejich vzájemné ideové ovlivňování (katolicismus a marxismus) či rozumění celým literárním hnutím prizmatem náboženského sentimentu (např. ruralismus). To vše vede k novému chápání mnoha rysů nejen prvorepublikové (a nejen katolické) kultury, ale též literatury a publicistiky druhé republiky (pravicová orientace většiny katolických intelektuálů) a dává částečný klíč i k chování katolických intelektuálů po druhé světové válce.

Výše nastíněný obsah nové knihy Martina C. Putny ukazuje, jak mimořádně komplexní a inspirativní je jeho přístup k reflexi katolické kultury v rámci české společnosti. Z toho důvodu je přirozené, že slavnostní prezentace knihy proběhne na pozvání Centra teologie a umění, České dominikánské provincie a revue Salve, které dlouhodobě usilují o prohloubení kontaktů mezi moderním světem a katolickou vírou a kulturou. Stejně tak je symbolické, že se uvedení knihy ujme nový pražský arcibiskup Dominik Duka OP, který si prohloubení vztahů mezi společností a katolickou církví dal jako jeden z hlavních cílů svého úřadu, nemluvě o Dukově trvalém zájmu o katolickou kulturu a její roli v národě a společnosti a o jeho příslušnosti k dominikánskému řádu, který působil jako jedno z center katolické kultury první republiky a i dnes na tuto tradici originálně navazuje.

Česká katolická literatura [pdf ke stažení]





foto Petr Neubert

Ohlasy v mediích:

Český rozhlas 12.6. 2010 – Teresie Bečková: Nová kniha Martina C. Putny
http://www.rozhlas.cz/nabozenstvi/zpravy/_zprava/746725

Christnet 17.6. 2010 – Petr Živný: Hlasy volající na poušti, na „české poušti“…
http://www.christnet.cz/magazin/clanek.asp?clanek=3469

Katolický týdeník 25/2010, s. 8 – Jan Paulas: Katoličtí literáti 1918-1945

Katolický týdeník 26/2010, s. 8 – Katoličtí autoři z „poustevny“ i „kavárny“.
Rozhovor Jana Paulase s Martinem C. Putnou.

Debata s křesťanskými nakladateli

Jiří Hanuš, Zdeněk Jančařík SDB,
Robert Krumphanzl, Pavel Mareš
klášter dominikánů u Sv. Jiljí v Praze
středa 27. října 2010

U příležitosti oslav dvacátého výročí založení teologické revue Salve připravila redakce tohoto časopisu ve spolupráci s CTU tematický večer, který reflektoval křesťanskou vydavatelskou činnost u nás. Šéfredaktor Salve, arcibiskup Dominik Duka OP pronesl úvahu o roli teologických časopisů ve společnosti. Redaktor Martin Bedřich připomenul dějiny revue Salve. V následující panelové diskusi, jíž se zúčastnili zástupci předních českých nakladatelství s křesťanskou orientací, se hovořilo o konkrétních zkušenostech na tomto poli, o vizích a akcentech, jež přináší naše doba, o smyslu vydávání křesťanských knih a časopisů. Debatovali Jiří Hanuš z brněnského Centra pro studium demokracie a kultury, Zdeněk Jančařík SDB z nakladatelství Portál, Robert Krumphanzl z Triády a Pavel Mareš z Karmelitánského nakladatelství.






© Petr Neubert

Ohlasy:

Perspektivy 22/2010:

Petr Macek: Předali nám štafetu, s. 1.

Salve představuje „noblesní“ katolicismus – anketa
(Brož, Doležal, Halík, Zajíc, Šebek), s. 2.

Pořádný časopis musí mít svůj styl… – Dvacet let revue Salve
Rozhovor s Norbertem Schmidtem, s. 4.

Katolíci za druhé republiky

Debata nad knihou Jaroslava Meda
Literární život ve stínu Mnichova
(1938–1939)

čtvrtek 4. listopadu 2010, 19:30 hodin
barokní refektář dominikánského kláštera u Sv. Jiljí

Centrum teologie a umění ve spolupráci s Českou dominikánskou provincií pořádají ve čtvrtek 4. listopadu 2010 v 19:30 v barokním refektáři dominikánského kláštera u Sv. Jiljí debatu nad knihou literárního historika Jaroslava Meda Literární život ve stínu Mnichova (1938–1939) (Academia 2010), které se vedle autora zúčastní arcibiskup Mons. Dominik Duka OP a historik doc. Jaroslav Šebek. Debatu moderuje redaktor revue Salve Martin Bedřich.

Nová kniha známého literárního historika Jaroslava Meda, zabývající se literárním životem za druhé republiky, tedy vztahy spisovatelů a publicistů k dramatickým společenskohistorickým událostem v Čechách na sklonku období demokracie a v předvečer druhé světové války, ukazuje mimo jiné na výjimečné postavení katolicky orientovaných autorů, pro něž měly dramatické události dané doby mnohem komplexnější značení. Katoličtí intelektuálové v období první republiky soustavně poukazovali na postupně se hromadící problémy liberální demokracie a kapitalismu, na sociální nespravedlnost, polemizovali se světonázorem T. G. Masaryka, kladli otázky po smyslu vlastenectví atd. Jak působení katolíků v předvečer a pak i v době „národní katastrofy“ hodnotit? Jaká témata tehdejší doby jsou pro nás stále aktuální? Jakým způsobem postoje za druhé republiky ovlivňovaly vztah církve a společnosti po zbytek 20. století? Na tyto a další otázky budou hledat odpovědi spolu s autorem knihy arcibiskup Dominik Duka a historik Jaroslav Šebek.

Doc. Jaroslav Med, CSc. (* 1932) je literární historik zabývající se soustavně především českou spirituálně laděnou poezií a prózou 20. století. Je dlouholetým pracovníkem Ústavu české literatury AV ČR, přednáší na KTF UK v Praze, pravidelně přispívá do kulturní přílohy Katolického týdeníku Perspektivy. Je editorem děl např. Jana Zahradníčka a Bohuslava Reynka a mimo jiné autorem monografie Spisovatelé ve stínu(1995, rozš. 2004), souboru studií d skepse k naději (2006) a knihy rozhovorů Texty mého života (2007, s A. Palánem a J. Paulasem).

Doc. Jaroslav Šebek, Ph.D. (* 1970) je pracovníkem Historického ústavu AV ČR. Zabývá se politickými, sociálními a ideovými dějinami meziválečného Československa, česko-německými vztahy ve 20. století, problematice antidemokratických hnutí a českými církevními dějinami. Přednáší na FF UK v Praze, je mimo jiné autorem knihy Mezi křížem a národem (2006) o politickém katolicismu sudetských Němců mezi válkami.

Mons. Dominik Duka OP (* 1943) je dominikán a od roku 2010 pražský arcibiskup.

Katolíci za druhé republiky [pdf ke stažení] 







© Petr Neubert

Ohlasy:

Teresie Bečková: Katolíci v období Druhé republiky, Český rozhlas, 6.11. 2010.
Kompletní záznam večera na stránkách Českého rozhlasu.
http://www.rozhlas.cz/nabozenstvi/zpravy/_zprava/806989

Teresie Bečková: Centrum teologie a umění, Český rozhlas, 24.10. 2010.
http://www.rozhlas.cz/nabozenstvi/zpravy/_zprava/801332

Centrum teologie a umění on line, TS ČBK 11. 10. 2010.

Architekt Jan Sokol

debatní večer se Zdeňkem Lukešem,
Janem Sokolem a Václavem Sokolem
středa 24. listopadu 2010, 19:00 hodin
sakristie kostela Nejsv. Salvátora

Víc než jen přednáška, víc než jen vzpomínání, takový bude večer věnovaný významnému českému architektovi Janu Sokolovi (1904-1987). V mládí jako jeden z mála Čechů pracoval u Le Corbusiera a seznámil se i s Augustem Perretem. Nadhled a rozhled si udržel po celý život, i když nepřízeň doby, nejdříve nacistická, pak i komunistická diktatura jeho krásné projekty většinou zabránila realizovat. Nicméně i to málo, co postavil a co je publikováno, prozrazuje všestranného a hlubokého člověka, který inspiruje i dnes. Ne nadarmo se v současných debatách okolo chrámu sv. Víta znovu začalo častěji skloňovat jeho jméno. Večer zahájí přední český historik architektury Zdeněk Lukeš úvodem do Sokolova díla. Poté bude následovat panelová debata, do které se zapojí i oba architektovi synové: filozof Prof. Jan Sokol a výtvarník Václav Sokol. Večer bude moderovat Norbert Schmidt. Debatní setkání u Nejsv. Salvátora se koná ve spolupráci Centra teologie a umění při KTF UK, Akademické farnosti Praha a teologické revue Salve.

„Po Hilbertově smrti převzali vedoucí úlohu při dokončování úprav katedrály sv. Víta umělečtí teoretikové a věnovali se hlavně zařizování liturgicky zcela bezúčelných ochozových kaplí. […] Při vnitřních úpravách spojeného interiéru svatovítského se zapomnělo zcela na to, že jde o kostel. […] Dnes je však, myslím, každému jasné, že nedostatky nelze odstranit zdobením, ale vyřešením podstatných věcí, a že to, co nám u Sv. Víta stále vadí a vyvolává onen dojem nedokončenosti, je právě to, že podstatné věci zde stále nejsou v pořádku.“

„Brzy na to přišel druhý vatikánský koncil a jeho liturgické reformy. Když jsem přečetl příslušnou konstituci – strnul jsem. Ne že bych snad s prohlášenými změnami nesouhlasil. […] Ale tento požadavek, závazně prohlášený, znamenal, že všechny dosavadní kostely – nebo alespoň velká část – se svým výrazným oddělením kněžiště od lodi, jsou pro bohoslužbu nového typu špatně použitelné, nebo dokonce nepoužitelné v dnešní formě, a vyžadují si přinejmenším radikální úpravu vnitřní dispozice.“

Jan Sokol

Ing. arch. Zdeněk Lukeš (* 1954) je přední český historik architektury 19. a 20. století a publicista. Od začátku 90. let působí na Pražském hradě v tamním památkovém odboru. Přednášel na Technické univerzitě v Liberci, kde v letech 2000-2003 působil také jako děkan Fakulty architektury. Dnes přednáší na New Yourk Univesity v Praze. Pro veřejnost mimo jiné nepravidelně pořádá velice oblíbené vzdělávací „Psí vycházky“ za architekturou. Lukeš je autorem či spoluatorem mnoha odborných i popularizačních článků (Respekt, Lidové noviny, MFDnes, Architekt, Revolver revue, Umění, UNI, etc.), přednášek (Café Orient) a knih s výstav (J. Plečnik – Architekt Pražského hradu, Pražský hrad za TGM, 10 století architektury – Architektura XX. století, Praha 1891-1914, Splátka dluhu etc.).

Prof. Jan Sokol (* 1936) se vyučil a pracoval jako zlatník, později mechanik. V sedmdesátých letech vedl různé bytové semináře, v roce 1976 podepsal Chartu 77. V letech 1990-92 byl poslancem Federálního shromáždění za Občanské fórum a místopředsedou Sněmovny národů. V roce 1998 byl ministrem školství ČR a v roce 2003 koaličním kandidátem na prezidenta republiky. Od roku 1991 přednáší filozofii, antropologii a religionistiku na Pedagogické a Filozofické fakultě UK a od roku 2000 na Fakultě humanitních studií UK. Jan Sokol spolupracoval na ekumenickém překladu Bible, přeložil řadu filozofických knih a sám je autorem mnoha článků a odborných publikací (Člověk a svět očima bible, Čas a rytmus, Malá filosofie člověka etc.).

Václav Sokol (* 1938) je kreslíř, grafik, typograf. Vystudoval střední výtvarnou školu (1953–1958), ale pro svůj „buržoazní a katolický původ“ nesměl studovat dále na vysoké škole. V letech 1959–1967 pracoval v Památníku národního písemnictví a v letech 1971–1990 jako vedoucí propagace, grafik a nakonec jako vrátný ve státním podniku Stavby silnic a železnic. Od 90. let pracuje především jako grafik, ilustrátor a volný umělec. V letech 1993–1999 působil v čtrnáctideníku Architekt. Spolupracuje na typografické úpravě knih (Nakladatelství Triáda, Divadelní ústav) a píše články o výtvarném umění do Katolického týdeníku, Perspektiv a Revolver Revue.

Plakátek ke stažení [pdf] 


architekt Jan Sokol, synové Václav a Jan, foto: Josef Sudek









(c) foto Petr Neubert

Oratorium Electronicum

neděle 23. ledna 2011, 20:00 hodin
kostel Nejsv. Salvátora

Při večerní mši svaté zazní v akademickém kostele Nejsv. Salvátora hudba předního českého současného skladatele Michala Rataje Invito a Corde, lingua, voce v podání ensemblu Tiburtina (zpěv), Evy Bublové (varhany) a Štěpána Škocha (saxofon) a elektroakustická skladba Oratorium Electronicum.

Hudba je nedílnou součástí nejen slavnostní liturgie, nicméně skutečně současné směřování klasické hudby se při liturgii dostává ke slovu jen vzácně. A to i přesto, že není vůbec chudá na spirituální inspiraci či duchovní základ. Ukázat, že by tomu tak být nemuselo, postavit alespoň malý most a položit si několik otázek, je hlavním záměrem neobvyklého liturgického doprovodu a celého večera. Hudební produkce během mše pak bude tématem teoretické debaty, která proběhne v sakristii. Debatovat budou skladatel Michal Rataj, liturgik Jan Kotas a Mons. Tomáš Halík. Večer pořádá Akademická farnost Praha a Centrum teologie a umění při KTF UK.

Michal Rataj (* 1975) je skladatel a pedagog na katedře skladby HAMU pro obor elektroakustická hudba. Zúčastnil se řady evropských festivalů (V:NM Graz, AudioArt Kraków, NextWave, Multiplace), zkomponoval množství scénických hudeb pro rozhlas, televizi a divadelní inscenace. Jeho skladby byly vysílány v Rakousku, Švýcarsku, Německu, Švédsku, Chorvatsku, Slovensku, Španělsku, Novém Zélandě a USA. V akademickém roce 2007 – 2008 získal pozici Fulbright Scholar v Centre For New Music And Technology na University Of California, Berkeley. Více se dozvíte na jeho osobních stránkách.

ThLic. Jan Kotas (* 1970) vyučuje liturgiku na KTF UK v Praze, je děkanem kapituly Všech svatých na Pražském Hradě.

Tiburtina ensemble je ženský vokální soubor, který se věnuje interpretaci gregoriánského chorálu, středověkého vícehlasu a soudobé hudby. Soubor vznikl v roce 2008 a navazuje na tradici dnes již neexistujícího souboru Schola Benedicta. Uměleckou vedoucí souboru je Barbora Sojková. Více se o Tiburtina ensemble dozvíte na jejichinternetových stránkách.

Eva Bublová (* 1976) je varhanice a cemballistka, vyučuje varhanní hru na konzervatoři v Českých Budějovicích, na Hudební škole hl. m. Prahy a na hudebním Gymnáziu Jana Nerudy v Praze. Je varhanicí francouzské farnosti v Praze a v kostele Nejsvětějšího Salvátora v pražském Klementinu.

Štěpán Škoch (* 1975) je saxofonista, jazzman a člen skupiny Chinaski. Působil ve skupinách Marcipán, Nitky a Manon 15.

Plakátek [pdf ke stažení]

Skladbu Oratorium Eletronicum Michala Rataje si můžete poslechnout zde.








foto © Martin Staněk