pátek 28. května 2010

V rámci celostátní Noci kostelů 2010 probíhal v pátek 28. května v kostele multimediální program „Světlo a zvuk u Nejsvětějšího Salvátora“. Hlavní dominantní světelnou instalaci utvořili v presbytáři sami návštěvníci. V bočních lodích probíhala projekce fotografií ze života farnosti. Na ochozu si bylo možné prohlédnout výstavu Věry Novákové Brázdové. Střídavě se uskutečňovalo čtení fragmentů duchovních textů (Tomáš Halík) a z různých míst kostela v rámci tzv. Setkání pěti hrálo střídavě několik hudebníků a zpěváků: Salvátorská schola – africké spirituály, sbor Geshem – americké spirituály, Jiří Hodina – gregoriánský chorál, Eva Bublová – varhany, Dalibor Pavelka – příčná flétna. Při Noci kostelů 2010 přišlo do Nejsv. Salvátora přes 6000 návštěvníků. Koncepci celého večera navrhli Norbert Schmidt a Martin Staněk. O koordinaci pečovala Paula Jirsová Fassati.

foto © Martin Staněk

Vice také na www.salvator.farnost.cz.

v kostele Nejsv. Salvátora
advent 2010

Předvánoční umělecká intervence předního českého výtvarníka a profesora pražské AVU Jindřicha Zeithammla do vnitřního prostoru kostela navazuje na salvátorská výjimečná setkání dvou zdánlivě oddělených světů, světa současného umění a světa křesťanské liturgie. Společně s instalací Jindřicha Zeithamla byla na ochozech kostela otevřena pod názvem SVOZ výstava děl jeho bývalých žáků z pražské Akademie výtvarných umění. Vernisáž se uskutečnila v neděli 28. listopadu 2010 po večerní mši svaté v 20:00 hodin.

plakát Jindřich Zeithamml [pdf ke stažení]

Jindřich Zeithamml se ve svém díle zabývá „kruhem a čtvercem nebo lépe řečeno cestou od kruhu ke čtverci a naopak, od čtverce ke kruhu, vztahy mezi vnitřním a vnějším, proměnou, která se děje mezi rovným a křivým tvarem.“ Podle vlastních slov ho „zajímají věci, které jsou zároveň v klidu a zároveň v pohybu.“ […] Plnost a prázdno, klidné i napjaté, oproštěné a bezčasé Zeithammlovy tvary evokují v galeriích v mnohých návštěvnících až sakrální dojem. Václav Boštík se na počátku devadesátých let podle svědectví Ladislava Daňka vyjádřil, že Jindřich Zeithmamml usiluje v plastice o něco podobného tomu, oč on sám usiluje v malbě. Již dlouho nás zajímalo, jak by se Zeithammlova duchovnost, o jejíž výtvarné hloubce a čistotě nepochybujeme, jevila v opravdovém liturgickém prostoru.

Myslím, že celé Zeithammlovo dílo je svým způsobem hledáním něčeho Velikého, Věčného, Jednotného, Základního, Vertikálního, které ale autor záměrně unáhleně nepojmenovává, jen se mu s určitou plachostí ale přitom vytrvalou neúnavností přibližuje… V tomto smyslu by se snad dalo i říci, že umístění této Zeithammlovy „naděje“ do prázdného presbytáře právě na začátek doby adventní, v době očekávání příchodu Spasitele a Nové smlouvy opět navozuje v našem kostele situaci, kdy se dílo, místo i liturgická doba velice těsně v základních intencích „setkávají“, i když je možné, že se nikdy zcela „neobejmou“. […] Doba adventní je časem hledání křehké životní rovnováhy, uspořádání hlavních hodnot a sil vlastního života. Doba adventní je časem, kdy si člověk může každoročně klást otázku po správném směru a rovnováze své životní cesty.

Norbert Schmidt, z proslovu při vernisáži

Dějiny umění vždy začínají pravěkem, jednoduchá pádnost nejstarších plastik fascinuje svým tajemným a silným výrazem. Menhiry a dolmeny, vznikající před několika desítkami tisíc let, nic nezobrazují, jsou abstraktní a téměř bez detailů, nebyly však myšleny jako umění v našem slova smyslu. Ztělesňovaly základní pocit, že lidská existence není sama ze sebe, že se někomu odpovídá a k něčemu vztahuje. Vertikála zabezpečovala legitimitu lidských sídel, trvanlivý materiál a velikost znamenaly úctu a závažnost díla. Teprve později se z objektů stávaly sochy, zjednodušeně představující symboly, hlavy či figury. […]

Ve dvacátých letech překvapil Paříž Rumun Constantin Brancusi svými velikými, téměř abstraktními oblázky, Rus Kazimír Malevič šokoval elementárním černým čtvercem. Také u nás vytvořila Hana Wichterlová několik děl, která jsou hodně daleko na cestě k abstrakci. Pecka či Pupen z černého mramoru patří k nejkrásnějším českým plastikám a dlouho se zdálo, že socha už nemůže být jednodušší. Až práce Jindřicha Zeithammla se odvážila jít dál. I když jeho objekty nic konkrétního nepřipomínaly, o jejich smyslu i sdělení nelze pochybovat. Pevné, ale zaoblené formy často nesly heraldické barvy: stříbřitou či zlatavou. Jako by se Zeithammlovo dílo podobalo práci tvůrců dávných menhirů: bytí je víc než vyprávění.

V chóru kostela Nejsvětějšího Salvátora u Karlova mostu byla během adventu minulého roku instalována Zeithammlova plastika Duha. Namalovanou duhu, symbol adventní naděje, oblý povrch objektu dobře nesl. Pravidelný tvar mandorly či protáhlé čočky evokoval skrytou energii semene, která je příslibem budoucnosti. Do bohatě vyzdobeného barokního chrámu vnesl jednoduchý objekt novou reflexi: je třeba, aby se umění, stejně jako víra, znovu obracelo ke svým základům.

Václav Sokol, Perspektivy 3/2011, s. 3.

foto © Petr Neubert

Pavel Hošek, Eva Humlová, Monika Immrová,
Jakub Lipavský, Matěj Lipavský, Jan Kovářík,
Bronislava Bakule Malá, Luděk Míšek,
Anna Plačková, Veronika Resslová, Petr Stibral

výstava absolventů sochařské školy
prof. Jindřicha Zeithammla
v akademickém kostele Nejsv. Salvátora
28. 11. 2010 – 2. 2. 2011

Pozvání vystavovat na ochozech kostela Nejsv. Salvátora přijala v adventu 2010 skupina mladých sochařů, s jedinou výjimkou absolventů ateliéru Jindřicha Zeithammla na pražské Akademii výtvarných umění. Někteří v době studií navštěvovali i místní salvátorskou farnost.

Většina autorů nevystavovala v podobné sestavě poprvé. Společně prezentovali své umění již např. v Galerii Felixe Jeneweina v Kutné Hoře (2006), v Alšově jihočeské galerii v Českých Budějovicích (2007), na letní sochařské přehlídce Nic na odiv…? v Kateřinské zahradě v Praze v létě 2008, či poslední společnou výstavu Vkročení do prostoru v suterénu děkanského kostela v Mostě minulou zimu.

Autoři patří k silné generaci sochařů narozených v sedmdesátých letech, která vyšla z výrazných sochařských ateliérů let devadesátých (vedle Zeithammlova můžeme zmínit např. ateliér Karla Nepraše či Jiřího Beránka) a která představuje jakousi novou vlnu návratu k soše jako tradičnímu médiu, s jejími charakteristickými rysy (stavebností, pevně vymezeným tvarem, prací s materiálem, proporcionalitou atd.), která je ovšem poučená zkušeností umění XX. století (zejména minimalismem a konstruktivismem) a nástupem postmoderny a konceptuálního umění. Tato linie českého mladého umění představuje „alternativu k dematerializovanému minimalizujícímu pojetí uměleckého díla i vůči hýřivému postmodernistickému vršení různých materiálů“ (Zbyněk Sedláček). Sami mladí umělci, když mají charakterizovat svou tvorbu, zdůrazňují, že směřují mimo „aktuální, módní tendence“ a důraz kladou na vizuální vnímání, nekonceptuální přístup. Vizuální stránka je u těchto autorů skutečně dominantní. Spojuje je jemná minimalistická poetika a společné dědictví Zeithammlova ateliéru, ať už se jedná o charakteristické plynulé zploštění objemu (Petr Stibral, Veronika Resslová, Jakub Lipavský, Luděk Míšek), symetrický rozvrh soch či objektů, snaha po úsporném vyjádření (vlastní v podstatě všem autorům), či důraz na zpracování povrchu (Jakub Lipavský, Monika Immrová, Jan Kovářík), i když jednotliví autoři zpracovali vliv mistrova ateliéru každý po svém. Jejich sochy a objekty působili na ochozech kostela nečekaně přirozeně, jako by mu byly šité na míru. Patinované povrchy soch Moniky Immrové či Anny Plačkové jako by stárly společně s kostelními omítkami, ve stříbřitých objektech Jakuba Lipavského a v zrcadélkách Petra Stibrala se zrcadlila hloubka okolního prostoru ve své barokní monumentalitě, socha Luďka Míška na schodišti vzbuzovala dojem, že tu stojí odjakživa… Jednotlivá díla rozezněla prostor Nejsv. Salvátora zcela novým způsobem. Řada stejných ochozových cel najednou nebyla stejná, každá získala díky rozdílné konstelaci soch a objektů vlastní svébytnou atmosféru a naladění, v každé čekalo překvapení. Důležité bylo i uplatnění průhledů napříč kostelem na druhý ochoz.

Klára Jirsová

plakát SVOZ 12 [pdf ke stažení] 

© foto Petr Neubert

Nejsv. Salvátor u Karlova mostu
Noc kostelů 2011
pátek 27. května, 20:00 – 24:00 hodin

U příležitosti Noci kostelů se v pátek 27. května v kostele Nejsv. Salvátora u Karlova mostu uskuteční slavnost nazvaná Tanec světla. Jiskření píšťal zajistí Jiří Stivín a Robert Hugo, tanec světelných partitur rozproudí Petr Nikl a Ondřej Eremiáš. Vše podpoří ještě další hudebníci a umělci.

Salvátorská Noc kostelů 2011 bude velkou slavností domu Božího, především jeho jedinečného vnitřního prostoru a obsahů, které se v něm slaví. A jak to bývá při každé slavnosti, chce akademická farnost tento prostor návštěvníkům ukázat v trochu jiném světle, než jak ho můžeme normálně zažívat. Hudba rozezní postupně různé části kostela, srdce kostela v podobě tří tisíců svíček se rozhoří ve starém presbytáři, světelná studánka ve středu kostela se stane hlavním tanečním parketem. Jasná pohyblivá světla zmapují hloubky stínů, hudba chvílemi obrátí prostor vzhůru nohama. Současné umění tak dovolí nově prožít duchovní atmosféru starobylého chrámu.

Umělecká díla, ať už jde o hudbu, nebo výtvarné umění, dokážou rozeznít staré prostory a ukázat jejich krásu a jednotlivé aspekty ve zcela novém světle a nových souvislostech. Nejinak tomu bude i při této světelné slavnosti. O koncepci večera se tentokráte postarali Paula Jirsová Fassati, Robert Hugo a Norbert Schmidt.

Všichni jsou na tuto výjimečnou slavnost, která začíná v pátek 27. května ve 20:00 a končí ve 24:00 hodin, srdečně zváni!

plakát [pdf ke stažení]

úterý 13.11.2007, kostel Nejsv. Salvátora
čtvrtek 15.11. 2007, KTF UK

V polovině listopadu přivítá Centrum teologie umění na Katolické teologické fakultě jednu z nejpodnětnějších světových osobností v oblasti komunikace mezi světem víry a současným uměním. Do diskuze o „Křesťanství a současném umění“ s prof. Mennekesem je možné se zapojit na debatním večeru v sakristii akademického kostela Nejsv. Salvátora (Křižovnické náměstí 2, Praha 1) už v úterý 13.11.2007 kolem 20.00 hodiny po mši svaté, která začíná v 19.00 hodin. Přednášku „Moderní umění ve starém kostele“ pronese Friedhelm Mennekes na Katlické teologické fakultě 15.11. 2007 v 15.30 hodin (Thákurova 3, Praha 6, učebna P8).

Prof. Friedhelm Mennekes SJ (* 1940) je emeritní profesor praktické teologie a sociologie náboženství na Phil.-theol. Hochschule Sankt Georgen ve Frankfurtu nad Mohanem. Od konce 70. let se aktivně účastnil dialogu církve, víry a špičkového současného umění (Joseph Beuys, Alfred Hrdlicka, Arnulf Rainer, Antoni Tapies, Cindy Sherman, Eduardo Chillida, James Lee Byars, Anish Kapoor, Magdalena Abakanowiczová, Jannis Kounellis atd.), a to nejdříve pořádáním výstav ve Frankfurtu nad Mohanem ve své farnosti Nied a na frankfurtském hlavním nádraží. V letech 1987–2008 působil v Kolíně nad Rýnem, kde založil dnes již světoznámou Stanici umění sv. Petra – Kunst-Station St. Peter (http://www.sankt-peter-koeln.de). Prof. Mennekes je autorem mnoha knih, katalogů a odborných článků a hostujícím profesorem na několika světových univerzitách.

Plakát [pdf ke stažení]

Jsem jezuita a jezuité jsou lidé, kteří se vydávají do cizích a vzdálených krajin. A mojí cizí zemí se stalo současné umění.

Oddělení umění a církve je skutečností, u které není co vysvětlovat. […] Vývoj je nezvratitelný. Jako problém to vnímá jen málo lidí.

Dějiny křesťanské ikonografie jako ilustrace víry skončily. Jen prázdnota může otevřít uměleckému dílu šanci, aby působilo do prostoru. Smysl nového umění spočívá v atmosférickém nabití sakrálního prostoru. Nová umělecká díla by se měla do kostela umisťovat jen na časově omezenou dobu. Každé nové dílo potřebuje zprostředkování kritické konfrontace. Umění a víra by se navzájem měly zpochybňovat a lépe, dělají-li to rázně než nedůtklivě. Cílem umění je obnovené vidění člověka, ne vlastnění jednoho či více děl.

To, že umění dokáže působivě dát tvar obsahům víry, je nezpochybnitelný fakt.
Nezpochybnitelný fakt je ale současně i to, že je umělecké dílo vždy dobově podmíněné. Známe tisíce příkladů z dějin umění. Velcí umělci ztvárňují vedle víry také umění samotné, ztvárňují své otázky po umění. To platí jak pro Fra Angelica, tak například pro Michelangela, pro Matthiase Grünewalda stejně jako pro Georgese Rouaulta, pro Henriho Matisse stejně jako pro Gerharda Richtera.

Před každou otázkou po umění a jeho vztahu k víře, stojí otázka po prostoru, po sakrálním místě, na kterém se má odehrát liturgická slavnost. Jeho charakter vyjadřuje – ať už nahlíženo architektonicky nebo liturgicky – nejdříve prázdno. Posvátný prostor je pro člověka všech dob zpočátku nezvykle strohý. Svou kvalitu odvozuje spíš z topografie nebo z příběhů, které se okolo něj vrství, než ze svého vybavení.

foto © Martin Staněk

úterý 18. 11. 2008, 20:00 hodin, kostel Nejsv. Salvátora

Každá doba má svůj ,horizont myslitelnosti‘ a svá schémata, kterými vnímá a interpretuje skutečnost, mezi jinými i umění. […] Hlavním problémem přitom není věčná relativnost našeho poznání a hranice našich možností, ale spíš nadbytek ambicióznosti a málo odpovědnosti za řečené či napsané věty.

Předponu post- nahradily v současné době předpony trans-, hyper-, multi- a de-, mimořádné oblibě se těší též pojmy končící na -text a jejich odvozeniny. Dnes se zpravidla nepíše o výtvarném umění, ale o vizuální kultuře či vizualitě, progresivní umělec netvoří dílo, ale realizuje projekt, neusiluje o vyjádření, ale definuje či redefinuje strategie, kóduje a dekóduje, reflektuje, analysuje a diagnostikuje a identifukuje, dekonstruuje a rekontextualizuje, intervenuje do veřejného prostoru, demaskuje falešné mýty, artikuluje tabuizovaná či démonizovaná témata, prolamuje bariéry, někdy pasti odhaluje, jindy nám je klade. Umění ‚je o‘ globalizaci, multikulturalismu, genderových otázkách, minoritách, médiích a komunikaci.

Předpoklad, že umění je to, co se za umění prohlásí, se uznává jako jediná nepochybná definice tohoto proměnlivého fenoménu, a teoretické komentáře se proto uchylují do bezpečné zóny novopozitivismu. Nesměřují k nalezení ‚podstaty´, ´smyslu´či jiné modernistické veteše, programově eliminují hodnocení a soustřeďují se na konstatování dat, mapování kontextů, identifikaci souvislostí a okolností.

Ztráta víry v obecné ideje ale asi není v dějinách nic mimořádně nového, a není důvodu, abychom dělali z diagnózy program. […] Když se u nás šablonovala avantgardní hesla, postekl si Josef Čapek: „Umění zítřka přestane být uměním? Škoda, ale snad umění pozítřka jím zase bude.“

PhDr. Pavla Pečinková CSc. (* 1951) absolvovala Střední uměleckoprůmyslovou školu v Brně, Filosofickou fakultu University Palackého v Olomouci a postgraduální studium estetiky a umělecké kritiky na Karlově universitě v Praze. Před rokem 1989 pracovala v nakladatelstvích Mladá Fronta, Odeon a jako vědecký aspirant v Národní galerii. Od roku 1990 přednáší dějiny estetiky a dějiny umění první poloviny 20. století na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze. Je autorka mnoha textů a knih a editorkou mnoha katalogů výstav. Samostatně připravila jako kurátorka výstavy umělcům jako Josef Lada, Jiří Sopko, Kurt Gebauer, Stanislav Judl, Viktor Karlík, Věra Nováková a další. Největším životním zájmem je však dílo Josefa Čapka, jehož zatím největší českou retrospektivní výstavu připravila pro Jízdárnu Pražského hradu (7. 10. 2009 — 17. 1. 2010).

foto Andrej Kutarňa

úterý 10. 3. 2009, 20:00 hodin, kostel Nejsv. Salvátora
čtvrtek 12.3. 2009, 10:15 hodin, KTF UK

U příležitosti vydání knihy Romana Guardiniho O podstatě uměleckého díla, která vychází v nakladatelství Triáda ve spolupráci s Centrem teologie a umění při KTF UK, se v Praze uskuteční dvě setkání: V akademickém kostele Nejsvětějšího Salvátora u Karlova mostu proběhne v úterý 10.3.2009 ve 20.00 hodin (po mši svaté) debatní večer s Walterem Zahnerem na téma Romano Guardini a umění a ve čtvrtek 12.3.2009 v 15.30 hodin se uskuteční na KTF UK přednáška Dr. Zahnera nazvaná Romano Guardini a Rudolf Schwarz (Thákurova 3, Praha 6, učebna P8.).

Dr. Walter Zahner (* 1961) vystudoval katolickou teologii v Bamberku, Paříži, Münsteru a Mnichově. Těžište jeho zájmu představuje vztah umění, architektury a liturgie. Na toto téma publikoval množství příspěvků, knižně například: Rudolf Schwarz – Baumeister der neuen Gemeinde, Altenberge 1998, Cummunio-Räume, Regensburg 2003 (spoluautoři Albert Gerhards a Thomas Sternberg.) Pracoval jako referent pro umění a kulturu při Německé biskupské konferenci. V současnosti působ při Institutu vzdělávání dospělých při řezenském biskupství. Je předsedou umělecké komise v biskupství Würzburg a předsedou Německé společnosti pro křesťanské umění v Mnichově. Dr. Walter Zahner sestavil český výbor Guardiniho textů a také napsal úvodní studii, která nastiňuje i kontext a pozdější recepci Guardiniho myšlenek o umění.

Plakát [pdf ke stažení]

Více o knize Romana Guardiniho O podstatě uměleského díla.

Guardiniho můžeme směle označit jako jednoho z nejvýznamnějších svědků německého katolicismu 20. století. První dvě třetiny století nejen prožil, ale způsobem dnes patrně sotva opakovatelným také spoluutvářel.

Guardini a jeho přátelé byli přesvědčeni, že Duch, který vede církev, už určí dobu a hodinu, kdy nechá organismem církve proudit výsledky vědeckého zkoumání inspirovaného zkušeností studentského hradu Rothenfelsu a sílu znovu objevených starých pravd… Nestalo se tak na Rothenfelsu, ale bez Rothenfelsu by se nestalo, že latinu v církvi zcela samozřejmě vystřídal mateřský jazyk, bez jakékoli revoluční akce. Nestalo se tak na Rothenfelsu, ale bez Rothenfelsu by se nestalo, že se křesťanské společenství může účastnit eucharistického kalicha.

Kultový obraz je objektivně přítomen v prvním tisíciletí dějin křesťanství. V současné době neexistuje. Důsledně a přesně domyšleno stačí, když prázdnota některých chrámových prostor bez obrazů otevírá „zkušenost Boží přítomnosti“. […] Pro obrazy v kostelech je radikální teocentričnost problémem v tom smyslu, že mimo formu prostoru nepotřebuje člověk k setkání s Bohem žádnou další uměleckou výpověď.

Guardini: „Mohli bychom říci, že v textu vyznání víry chybí jeden článek. Ten by měl znít: Věřím v člověka, který je stvořen podle obrazu Krista; Krista, který je přes všechno ve mně a ve mně přes všechno zraje. Kdo věří v Boha, věří v člověka a tím v kulturu, kterou člověk může vytvářet díky své nepomíjivé síle.“

foto Martin Staněk

pondělí 11.5. 2009, KTF UK
středa 13.5. 2009, kostel Nejsv. Salvátora

Na pozvání Centra teologie a umění při KTF UK se v Praze uskuteční dvě přednášky s následnými debatami na téma vztahu předního umělce 20. století Josepha Beuyse a křesťanství.

První přednáška s názvem Rozšířený pojem kříže. Znamení kříže v díle Josepha Beuyse se uskuteční na KTF UK, Thákurova 3, Praha 6, v učebně P8 v pondělí 11.5. v 19.00 hodin. Přednáška mimo jiné nastaví zrcadlo současnému vnímání kříže, přemýšlení o něm a vůbec bude pojednávat o znamení kříže v křesťanství i v celé západní kultuře.

Druhý příspěvek Akce Manresa. Joseph Beuys a sv. Ignác z Loyoly bude přednesen v sakristii studentského kostela Nejsvětějšího Salvátora u Karlova mostu ve středu 13.5. v 19.00 hodin. Překlad je zajištěn.

Prof. Friedhelm Mennekes SJ, německý jezuita, je předním znalcem díla Josepha Beuyse, který své studium neopírá jen o teoretické práce, ale také o osobní setkání s umělcem. Z Mennekesových textů k Josephu Beuysovi jsou známé především knihy s názvem Joseph Beuys: Christus Denken – Thinking Christ a Joseph Beuys – Manresa. Eine Fluxus-Demonstration als geistliche Übung zu Ignatius von Loyola. O prof. Mennekesovi a o jeho práci a dialogu s moderním uměním v dnes již světoznámé Stanici umění sv. Petra v Kolíně nad Rýnem vyšel obsáhlý článek Norberta Schmidta v revue Salve 1/2007. Text jeho první pražské přednášky z listopadu 2007 Moderní umění ve starém kostele najdete v revue Universum 2/2008.

Setkání se pořádají ve spolupráci s dominikánskou teologickou revue Salve, Akademickou farností Praha a Českou provincií Tovaryšstva Ježíšova.

Plakát [pdf ke stažení]

To zvláštní na Beuysovi pro mě spočívá v tom, že jsem byl vždy fascinován jeho christologickou hutností a přísností. Beuys skutečně rozvinul kosmologickou teologii podobnou té, jakou nalezneme například v Listě Kolosanům. Tato teologie je vždy vystavena nebezpečí fyzikálního chápání spasení a církevní pravověrná teologie k ní přistupovala vždy se zvláště obezřetnou skepsí . Beuysova teologie byla silně inspirována Rudolfem Steinerem a jeho Antropozofií. Ale Beuys se v ní nikdy nerozplynul. To je velice důležité si uvědomit. Někteří lidé z církve říkají, že se jím zabývám příliš nekriticky, jiní lidé s odlišným přístupem k životu si myslí, že jsem z něho chtěl udělat katolíka. Ani jedno neodpovídá skutečnosti. U Beuyse prostě nalezneme některé katolické, dokonce přísně katolické struktury a aspekty jako např. úcta k Srdci Ježíšovu, smysl pro svátosti nebo spiritualitu Ignáce z Loyoly a jeho Exercicií. Aspektem, na kterém Beuysovi velice záleželo, bylo vidění přítomnosti Krista v naší době. A zde se dostáváme k bodu, kde se již otázka po Kristu nemusí chápat jen předmětně a obrazně. Kristus je neviditelně přítomen a ve své působící síle je důležitější než v obrazu. To mě jako teologa samozřejmě hluboce fascinovalo.

Fascinace, kterou působil životní příběh sv. Ignáce na Beuyse, se snad zakládala na paralelách, které můžeme v jejich životech spatřovat. Také Beuys prodělal několik osobních krizí a minimálně jednou byl konfrontován s úplným přebudováním celé své existence. […] Oba, Ignác i Beuys, se ve svém životě věnují zpracování svých dřívějších krizí. A jejich překonání se u obou stává konstitutivním principem jejich dalšího působení. Zpětně se ohlížejí na tyto události a pokoušejí se jim různými způsoby porozumět: Ignác tím, že napíše svá Duchovní cvičení, Beuys tím, že své osobní zkušenosti bezprostředně povýší na základ svých Akcí.

Beuysovi nejde v jeho obrazech Krista vposledku o ikonografické rozvíjení tradice, ale o její překonání. Jeho příspěvkem k výkladu Ježíšova příběhu je jeho přenesení do antropologické perspektivy, do síly, která vězí v každém člověku, ať už ji nazveme ,milostí´ nebo ,impulsem‘. […] Umění je pro Beuyse cesta k oduševnění života. Nemyslí však přitom umění vnějších obrazů, ale umění obrazů vnitřních. Na otázku po jeho nejdůležitějším příspěvku k obrazu Krista, Beuys odpovídá: „Zcela jednoduše: rozšířený pojem umění.“

foto © Martin Staněk

sobota 23.5. 2009, ETF UK
pondělí 25.5. 2009, KFT UK

Na pozvání Centra teologie a umění se v Praze na Katolické teologické fakultě UK v pondělí 25.5. 2009 v 17:10 hodin uskuteční přednáška předního německého liturgika Prof. Dr. Klemense Richtera z Katolické teologické fakulty v Münsteru s názvem „Vztah církve a liturgie. Příspěvek k recepci II. vatikánského koncilu“.

Přednáška se dotkne záměrů a cílů liturgické reformy, otázek po věrnosti koncilu, jeho změněné hermeneutice – communio hierarchica proti teologii Božího lidu? Podívá se na liturgii jako na obraz ekleziologie: Ecclesia semper reformanda – Liturgia semper reformanda. S výhledem do budoucnosti se nevyhne novým aktuálním a někdy i výbušným tématům kolem současného dění v liturgii. Prof. Richter je u nás v širší veřejnosti známý především svou knihou Liturgie a život. Nutno ještě dodat, že pan profesor Richter není v Čechách vůbec poprvé. Již v šedesátých letech se aktivně účastnil slavného dialogu marxistů a křesťanů, který nastartoval pan prof. Machovec. V pokoncilním období navštěvoval v Praze pravidelně katolické intelektuály a chartisty a především také pana kardinála Tomáška, kterému pomáhal s vybudováním pokoncilní knihovny a vůbec s celým Dílem liturgické obnovy.

Přednáška je pořádaná ve spolupráci s revue Salve, které prof. Richter poskytl obsáhlý rozhovor o problematice současné sakrální architektury (4/2004), a Institutem ekumenických studií. Překlad přednášky je zajištěn.

Prof. Richter přednese v Praze také přednášku „Vývoj liturgického prostoru ve 20. století. Od podélného ke komuniálnímu prostoru.“ v rámci odborného semináře Liturgický prostor v současné architektuře a to již v sobotu 23.5. 2009 na ETF UK.

Plakát [pdf ke stažení]

Přednáška prof. Klemense Richtera Vztah církve a liturgie, pronesená na KTF UK, byla publikována IN: Studia Theologica 3/2010, s. 30-42.

Přednáška prof. Klemense Richtera pronesená na ETF UK vyšla pod názvem
„Od kostela-cesty k prostoru křesťanského společenství“ IN: Getsemany duben/2010.

úterý 11. 2009, kostel Nejsv. Salvátora
čtvrtek 12. 11. 2009, KTF UK

Na pozvání Centra teologie a umění při Katolické teologické fakultě Univerzity Karlovy se v Praze uskuteční dvě setkání nad tématem nového muzea umění Kolumba v Kolíně nad Rýnem. Nedávno otevřené muzeum Kolumba okamžitě proslulo jak svou mimořádnou architekturou od Petera Zumthora, tak především svým jedinečným a důsledným konceptem každoročně se proměňujících výstav, konfrontujících navzájem to nejlepší ze sbírek historického i současného umění. Hostem setkání bude současný ředitel muzea, Dr. Stefan Kraus, významný německý historik umění a kurátor.

„Církevní muzeum není žádné skladiště mrtvých věcí!“ Tak charakterizoval Kolumbu kolínský kardinál Joachim Meisner. Jak by tedy mělo církevní muzeum působit? Jakou úlohu v něm hraje současné a jakou staré umění? Jak se podařilo v tak umělecky bohatém městě, jako je Kolín nad Rýnem, vytvořit instituci, která sklízí uznání po celém světě? Jak se podařilo shromáždit tak jedinečnou sbírku starého, a vedle toho i současného umění? Jak v praxi vypadá originální výstavní koncept Kolumby? Těmito a podobnými otázkami vztahu starého a nového, profánního a sakrálního umění, a vůbec vztahu církve a umění se bude zabývat jednak debata s Dr. Krausem v akademickém kostel Nejsv. Salvátora při Karlově mostě s názvem „Kolumba – Církevní experiment v Kolíně nad Rýnem“ (úterý 10. 11. 2009, 20:00 hodin), jednak následně i přednáška na Katolické teologické fakultě UK v Praze „Pozůstalost“ – aktuální výstava Kolumby (Thákurova 3, Praha 6, učebna P8, čtvrtek 12. 11. 2009, 15:30 hodin.)

Dr. Stefan Kraus (* 1960) je od roku 2008 ředitelem Kolumby – muzea umění arcidiecéze Kolína nad Rýnem. Dr. Kraus je významný německý historik umění a kurátor, autor mnoha textů a knih. Od roku 1991 pracuje v Kolumbě, kde vedle promýšlení koncepce a pořádání výstav také od počátku patřil k nejužšímu týmu, který připravoval novou budovu muzea, jež byla otevřena v září 2007.

Setkání se pořádají ve spolupráci s teologickou revue Salve, Akademickou farností Praha a Českou dominikánskou provincií a za podpory Adrieny Šimotové, Václava Ciglera a Pavla Brunclíka. Překlad je zajištěn.

Plakát [pdf ke stažení]

Novostavba Kolumby od architekta Petera Zumthora vyrůstá beze spár z ruiny pozdněgotického kostela sv. Kolumby, kterou respektuje v každém detailu. Urbanisticky znovu vytváří městské jádro kdysi jedné z nejkrásnějších čtvrtí Kolína nad Rýnem, které bylo během II. světové války zcela zničené. V centru stavby, na místě středověkého hřbitova, se nachází tichý dvůr. Největší místnost v budově zastřešuje vykopávky s viditelnou strukturou města, která je 2000 let stará.

Bylo někdy více návštěvníků v muzeích a na výstavách než v naší době? Nikdy nemělo tolik lidí potřebu a asi ani příležitost účastnit se umění. A přesto mám jako zprostředkovatel umění dojem, že to velké množství zájmu nevedlo k většímu uvědomění existenciálního významu umění pro jednotlivce a nutnosti kultury pro společnost. […] K povědomí návštěvníků totiž nedospěla ani skutečnost, že umění minulosti, které je obdivováno a šířeno dle pravidel trhu, bylo kdysi stejně současné jako umění, které se rodí dnes a které také lidé tehdy většinou vnímali jako provokaci. […] Místo toho, aby se poskytl prostor nevyslovitelnému, probíhá permanentní zásobování uměleckým zprostředkováním, které sugeruje, že to podstatné je možné vysvětlit v několika větách na cedulkách, skrze „audio-průvodce“ nebo v katalogu výstavy. Ve světě, který si rozumí jako informační společnost, se umění redukuje na jeho fakticitu, na materiál a dějiny, na materiální hodnotu, na úroveň a jméno.

Každé muzeum je jakožto sbírka místem fragmentů, věcí, které ztratily svůj původní kontext, ať už jde o prostor kostela jako místa liturgie, nebo ateliéru jako pracovního místa umělce. Muzeum nemůže s těmito fragmenty dělat nic jiného než je stavět do nových kontextů. Každá forma výstavy vytváří vlastně takovýto nový kontext. Kolumba se snaží nevymýšlet si takovéto kontexty, ale skrze aktivní zacházení s vlastní sbírkou rozvíjet spojitosti mezi věcmi na základě estetických kritérií. Přitom vznikají situace, u kterých nelze vysvětlit, co lze bezprostředně vidět: Totiž to, že zdánlivě rozdílná díla spolu dokonale korespondují

Vytváříme sousedství, která v tom v nejlepším smyslu slova vzbuzují otázky, sousedství, která vnímáme jako vztahy plné napětí, jejichž přitažlivost nedokážeme slovy blíže vysvětlit. Pokoušíme se o kontextualizaci děl, která se řídí jejich estetickou přítomností. Pokoušíme se vytvářet prostory, které je možné prožít a na které si člověku ještě po letech vzpomene. Hlavním cílem našeho muzea je to, aby se člověk zabýval uměním přemýšlivě, aby dokázal žasnout, aby vzpomínal a zakoušel údiv, aby dal své fantazii a své víře prostor a tím se veskrze také stal rozjímavým, neboť proč by se rozjímání a muzeum mělo vylučovat?

foto Martin Staněk