barokní refektář dominikánského kláštera
u Sv. Jiljí v Praze, vchod Jilská 7a
čtvrtek 17. leden 2013 v 19:00 hodin

Jsou památkáři škůdci brzdící jakýkoli zdravý rozvoj, apoštolové průměrnosti, nebo naopak světci (byť možná jurodiví), kteří jako jedni z mála stráží základní západní hodnoty, od kterých se většinová společnost podle mnohých odvrací? A jsou opravdu všechny nové zásahy do starých zdí tak kongeniální? Nejsou architekti jen falešnými proroky pokroku, kteří tvrdohlavě prosazují vlastní vize? Kdo je advokát budoucnosti?

Je tak jasné, co je vlastně předmětem památkové péče? Vítězí v současném pojetí oboru duch nad hmotou, nebo hmota nad duchem? Je uchování matérie spolehlivým či dokonce jediným nositelem paměti, kritériem přetrvání a tím i branou budoucího života? Kde začíná a kde končí kompetence památkové péče? Kam až sahá právo majitele památku přetvořit? Jak památkovou péči, která se dotýká života nás všech, dnes nově chápat?

K debatnímu stolu nad nelehkými otázkami usednou u dominikánů, v budově, kterou samotnou brzy čeká zásadní proměna, dva muži, kteří téma promýšlejí – byť každý z jiného úhlu pohledu – po celý svůj život. Prof. Rostislav Švácha je český historik umění, teoretik architektury, pedagog, mimo jiné autor vlivné knihy Česká architektura a její přísnost, přední odborník na architekturu 17. až 21. století. Architekt Josef Pleskot, v současné době známý především přeměnou Dolní oblasti Vítkovic v Ostravě, má za sebou nejednu vyhranou, ale i prohranou „bitvu“ s českými památkáři. Mimochodem jeho ostravská multifunkční aula Gong, která vznikla v minulém roce uvnitř starého plynojemu a kde se rozostřují zdánlivě tak jednoznačné pojmy jako rekonstrukce a novostavba, byla nedávno nominována na prestižní světovou cenu Mies van der Rohe Award. Debatu moderuje Norbert Schmidt, vedoucí Centra teologie a umění při KTF UK.

Debatní večer pořádají Centrum teologie a umění a platforma Dominikánská 8.

Záznam večera, který pořídil Český rozhlas, si můžete poslechnout zde.

foto © archiv D8

Josef Pleskot / AP atelier
Obchodní dům Senquar na náměstí v Litomyšli,
druhá studie 1994Litomyšl, historické jádro města

historický obraz náměstí zachycující dotčené místo

předcházející návrh jiného projektanta

návrh AP atelieru 1994, čelní fasáda

návrh AP atelieru 1994, model celkového kontextu

nakonec realizovaný dvojdům, stav v lednu 2013

Okno severní stěny kostela sv. Petra na Poříčí
Podle památkáře Václava Wagnera příklad „rozpitvané památky, drastická ukázka toho, kam vede snaha po ´dokumentárnosti´. Přitakání všem slohovým obdobím, jimiž stavba prošla, je zároveň všechny popřelo.“

Publikováno IN: Václav Wagner: Umělecké dílo minulosti a jeho ochrana, Praha 1946, druhé vydání NPÚ 2005.

Ohlasy a souvislosti:

Historik umění a architekt debatovali o památkové péči
iDnes, 17.1. 2013

Architekt Pleskot a prof. Švácha o problémech dnešní památkové péče
Český rozhlas, 21.1. 2013

Debatu o památkové péči provázel značný zájem veřejnosti
PROPAMÁTKY, 22.1.2013

Slavomír Hořínka – Litaniae Lauretanae & Magnificat
Arvo Pärt – Stabat Mater

kostel Nejsvětějšího Salvátora
středa 9. května v 19:45 hodin

Orchestr BERG & dirigent Peter Vrábel
Tiburtina Ensemble & Barbora Sojková
Magdalena Bartáková – stínohry

Setkání s tvůrci večera u skleničky vína začne přibližně 15 minut po skončení koncertu v sakristii kostela … Slavomír Hořínka, Magdalena Bartáková, Barbora Sojková, Peter Vrábel, Petr Vacík (moderuje Norbert Schmidt).

Koncert se koná ve spolupráci s Akademickou farností Praha při kostele Nejsvětějšího Salvátora a Centrem teologie a umění při KTF UK.

foto © Vítězslav Říha

MARIANUM … hudba – obraz – liturgický prostor

Koncert Orchestru BERG v kostele Nejsvětějšího Salvátora v sobě spojuje hned několik rovin – hudební, výtvarnou a duchovní. Jde ale také o „site specific“ projekt, který pracuje s bohatými prostorovými možnostmi tohoto kostela. Dojem z hudby slavného Arvo Pärta a Slavomíra Hořínky, jednoho z nejzajímavějších českých skladatelů mladé generace, umocní jemné stínohry Magdaleny Bartákové. Ty se zhmotní na jejím monumentálním a zároveň křehkém objektu z vrstveného papíru umístěném v kopuli kostela.

Kostel, okolo kterého denně chodí nejen pražané ale také davy turistů, žije mimořádně bohatě po celý rok díky přítomnosti akademické i umělecké komunity. Tentokrát zde bude hostem Orchestr BERG, který pro své akce pravidelně vyhledává zajímavé prostory korespondující s tématem večera. V nich pak představuje hudbu ve spojení s dalšími druhy umění i mimouměleckými podněty.

I v tomto případě, jak je u Bergu zvykem, jde o celistvý projekt, jenž bude propojen krátkými promluvami a scénickými prvky, které čerpají inspiraci v liturgických úkonech. Koncept večera vznikal v kreativním dialogu s Akademickou farností Nejsvětějšího Salvátora, která je mimořádně otevřena různým kulturním i myšlenkovým proudům a sama organizuje řadu uměleckých akcí (výstavy, debaty o dialogu současného umění a liturgie, Popelec umělců atd.), a Centrem teologie a umění při KTF UK. Ani program koncertu nebyl zvolen náhodně – květen je v rámci liturgického roku mariánským měsícem, což se odráží ve výběru hudebních témat.

Litaniae lauretanae (Loretánské litanie) jsou vstupní branou do atmosféry večera. Skladba, inspirovaná celkovou koncepcí koncertu, nabízí posluchačům možnost naladit se na „správnou vlnu“. Je psána pro dvě chorální scholy (sbory) a zvon na text, který vznikl ve 12. století ve Francii. Původně se jednalo o prosebnou modlitbu obsahující 49 různých označení Panny Marie. Tvoří ji krátké úseky pronášené knězem, které lid opakuje nebo jim přisvědčuje. Hudební jazyk Hořínkova zhudebnění vychází z dikce gregoriánského chorálu. Podle skladatelova vyjádření vznikly Litanie jaksi nad rámec zadání: „Je to z mé strany takový bonus – měl jsem pocit, že je potřeba, aby večer, koncipovaný jako celek, byl něčím orámován.“ Společně s Orchestrem BERG vystoupí ženský pěvecký ansámbl Tiburtina, který se vedle gregoriánského chorálu a středověkého vícehlasu specializuje právě na současnou hudbu. Pro tuto příležitost je obohacen o mužské hlasy.

Magnificat, kantáta pro 2 scholy, 25 hudebníků a liturgický prostor je další z řady skladeb, které vznikly na základě tvůrčí objednávky Orchestru Berg. Název magnificat, chvalozpěv zpívaný Pannou Marií při návštěvě sv. Alžběty před narozením Krista, je převzat ze začátku textu. Jedná se o veršovanou část jinak prozaického biblického textu (Evangelium sv. Lukáše). V liturgii se recituje během nešpor, tedy při večerní pobožnosti. K nejznámějším zhudebněním chvalozpěvu náleží verze C. Monteverdiho, J. S. Bacha, ale také K. Pendereckého nebo A. Pärta. I tato Hořínkova skladba vychází z gregoriánského chorálu. Hlavním rysem díla je vědomý redukcionismus vedoucí až k jednomu tónu. Ojedinělou inspirační roli zde sehrál vlastní interiér chrámu Nejsvětějšího Salvátora: „Zaujaly mne bohaté prostorové možnosti kostela – využívám mimo jiné i ochozů vedlejších lodí a kupole, ohniska zvuku budou putovat po celém prostoru.“ Vyznění ojedinělé hudebně-výtvarné struktury tak obohatí i pohyb hudebníků v rámci 12 oblastí, které jim autor vymezil. Cílem bylo organické propojení výsledku tvůrčího úsilí s Pärtovou skladbou Stabat Mater, která zazní na konci, do jakéhosi pomyslného oblouku.

Stabat mater Arvo Pärta pro smíšený sbor a orchestr vzniklo přepracováním starší verze díla (1985), určené pouze třem vokálním (soprán, alt, tenor) a třem instrumentálním (housle, viola, violoncello) hlasům. Skladba (ca 25 min.) je psána stylem tintinnabuli, založeném na spojování trojzvuků vázaných na melodický hlas zpravidla homofonně (akordicky) pojaté věty. Zhudebňuje text církevního hymnu (chvalozpěvu) z 13. století, jehož autorství je tradičně připisováno františkánskému mnichovi Jacopone da Todi. Působivý text byl v průběhu staletí zhudebňován velmi často; k nejslavnějším náleží Stabat G. P. da Palestriny, G. B. Pergolesiho, G. Rossiniho, A. Dvořáka. Nadčasovou aktuálnost textu potvrdil zájem skladatelů 20. století, kdy vznikla řada kompozic jak pro sóla, sbor i orchestr, tak pro soubory a cappella – K. Szymanowski, F. Poulenc, K. Penderecki. Pärtova kompozice nabízí zcela originální řešení, vyvolávající silný hudební prožitek. Skladba má dokonale symetrickou strukturu, v níž se střídají části instrumentální a vokální. Vůči mimohudebnímu prostoru (tichu) je vymezena rozsahem i hudebně téměř identickou introdukcí a codou (závěrem). Čtyři vokální bloky (10 textových částí), uspořádané do symetrických skupin (2 + 3 + 3 + 2), oddělují tři hudebně kontrastní interludia. Druhou mezihru lze chápat jako pomyslnou páteř díla. Zvukově bohatší verze pro smyčcový orchestr a sbor (jen soprán, alt a tenor) měla premiéru ve velkém sále vídeňského Musikvereinu 12. června 2008 v rámci festivalu Wiener Festwochen.

Nedílnou součástí celého večera je výtvarná složka, která se tak zásadním způsobem spolupodílí na její podobě. Autoři od počátku pracovali společně. Objekt Magdaleny Bartákové je zavěšený v kopuli chrámu. Jednoduché linie monumentálního objektu (ca 6 x 11 m), jež autorka vytvořila z vrstveného papíru, působivě kontrastují s barokní zdobností architektury. Objekt, jehož rozměry umožňují mj. „proměnu“ v projekční plochu, je především médiem pro kontinuální vznik/zánik originálních výtvarných kreací, které na jeho povrchu vytvoří jak přirozené denní světlo pronikající zvenčí, tak (s jeho ubýváním) umělé nasvícení a projekce pohyblivých kreseb.

Litaniae lauretanae i Magnificat Slavomíra Hořínky uvede Orchestr BERG ve světové premiéře.

Vznik a uvedení Magnificat Slavomíra Hořínky podpořili Martina a Radvan Bahbouhovi prostřednictvím nového dárcovského programu Patron pro premiéru orchestru Berg. Projekt vznikl s podporou mezinárodního rezidenčního programu Europe Art Touch Divadla Pôtoň v Bátovcích / SR.

foto © Martin Staněk

Slavomír Hořínka (*1980) pochází z Valašského Meziříčí. Vystudoval housle na Konzervatoři Pardubice u Dalibora Hlavy a následně skladbu na Hudební fakultě AMU v Praze ve třídě Ivana Kurze. Během studia absolvoval stáž na Conservatorium van Amsterdam (Daan Manneke, Jorrit Taminga, Ned McGovan). V roce 2008 úspěšně zakončil doktorandské studium skladby pod vedením Hanuše Bartoně. Jeho skladby uvedly např. Česká filharmonie, Komorní filharmonie Pardubice, Orchestr Berg, Komorní orchestr Bohuslava Martinů, Jihočeská komorní filharmonie, Bennewitzovo kvarteto, Ensemble Moens, Puellae Cantantes aj. Od roku 2006 působí pedagogicky na katedře skladby Hudební fakulty AMU v Praze. www.horinka.cz

Magdalena Bartáková (*1980), výtvarnice a animátorka, věnuje se také knižní ilustraci, malbě a grafice. Vystudovala VŠUP v ateliéru Jiřího Barty. Ocenění získala již v roce 2002 na veletrhu Svět knihy za ilustrace ke knize R. M. Rilkeho. Dalšího pozitivního ohlasu se dočkal její animovaný film Zahrada uzavřená, který je křehkou osobní parafrází knihy Píseň písní – zaujal jak neobvyklou asociativní skladbou záběrů, tak originální autorskou technologií. Film získal v roce 2009 čestné uznání mezinárodní poroty na Mezinárodním festivalu animovaných filmů v Třeboni a reprezentoval Českou republiku v Argentině.

Tiburtina Ensemble je ženský vokální soubor, který se věnuje interpretaci gregoriánského chorálu, středověkého vícehlasu a soudobé hudby. Soubor měl za svou krátkou existenci možnost vystoupit na předních českých a evropských pódiích a zařadil se tak mezi špičku v oblasti interpretace středověké hudby.  Jeho členkami jsou přední interpretky staré hudby, které vystupují se soubory jako je například Collegium 1704, Collegium Marianum, Musica Florea, Ensemble Inégal, Doulce Memoire, Mala Punica, Collegium Vocale Gent ad. Uměleckou vedoucí souboru je Barbora Sojková. Pro tento projekt Tiburtina zcela netradičně přizvala i mužské hlasy.

Barbora Sojková (*1982, Praha) se hudbě věnuje od dětství. Jako členka Kühnova dětského sboru (1995–2003) absolvovala množství koncertů i operních představení v ČR i zahraničí. Vystudovala obor Sbormistrovství chrámové hudby na Pedagogické fakultě UK (2001–2004) a od r. 2009 zde vyučuje teorii a dirigování. V současné době pokračuje ve studiu hudební vědy na FF UK a specializuje se na gregoriánský chorál. Soukromě se vzdělává ve zpěvu se zaměřením na interpretaci staré hudby. Je členkou a uměleckou vedoucí souboru Tiburtina Ensemble a Collegium Vocale 1704. Věnuje se rovněž scénickým produkcím.

Orchestr Berg je špičkové mladé těleso, které již deset let přináší svěží vítr na českou hudební scénu – uvádí originální a divácky atraktivní projekty, které kladou důraz především na současnou hudbu a hudbu 20. století. Tu kombinuje například s filmem, tancem, divadlem nebo výtvarným uměním, své posluchače zve do netradičních prostor. Prostřednictvím pravidelných objednávek nových děl u českých skladatelů především mladé generace pomáhá vytvářet nové hodnoty a investuje do budoucnosti hudby a umění. Na svém kontě má desítky světových premiér a ještě mnohem více premiér českých.

Peter Vrábel je slovenský dirigent, který žije a pracuje v Praze. V roce 1995 založil orchestr Berg a určil jeho hudební směřování – díky němu je dnes tento orchestr oceňován jako jedinečný interpret hudby 20. století a hudby soudobé. Spolupracuje se soudobou českou skladatelskou špičkou a vytváří inspirativní tvůrčí prostor pro vynikající umělce mladé generace. Je držitelem Ceny Gideona Kleina. V roce 2010 získal od České hudební rady / UNESCO ocenění za zásluhy o kvalitu a šíření české hudby.

Arvo Pärt (*1935, Paide, Estonsko), světově proslulý estonský autor – hudební mág. První roky života vyrůstal ještě ve svobodné zemi, brzy ale prožil jak její násilné připojení k SSSR (1940), tak i několikaletou německou okupaci (1941–1944). Osvobození Rudou armádou a téměř pět desetiletí sovětské vlády zasáhlo do jeho osobního i tvůrčího života do té míry, že r. 1980 na protest proti politické a duchovní represi emigroval do Vídně, resp. Západního Berlína (1981). Těžce zkoušená země získala svobodu o 10 let později. Teprve v loňském roce se Pärt vrátil zpět do rodné země. S hudbou se seznámil v hudební škole v Rakwere kolem poloviny 50. let. Na konzervatoři v Tallinnu (1957–1963) byl žákem folkloristy Heino Ellera. Tehdy vznikla první Pärtova díla, ovlivněná meziválečnou avantgardou – sovětskými neoklasiky, případně hudbou B. Bartóka. Kontakt s dodekafonií a poválečnou západoevropskou hudbou mu zprostředkovaly ilegální nahrávky, k nimž se dostal během svého působení v rozhlase. Zatímco ideově nevyhraněné oratorium Maatima sann bylo pro režim relativně přijatelné (1961), již orchestrální Nekrology op. 5 si vysloužily zdrcující kritiku (1962). Aktivní orientací v aktuálních západních uměleckých trendech (serialismus, aleatorika, technika koláže, teatralizace hudby, happening, minimalismus) a zaměřením na duchovní témata se Pärt i přes složité postavení kultury a oficiální ateismus stal jednou z předních osobností sovětské soudobé hudby. Kolážovitě pojaté Credo (1970), jehož text, zasazený do melodie Bachova Preludia C dur přehluší aleatorní vřava, se po 10 let nesmělo koncertně provádět. Skladba však již signalizovala odklon od západní avantgardy a hlubokou osobní krizi. Následovalo několik let studia středověké a renesanční hudby provázených zásadní proměnou Pärtovy duchovní orientace směrem k ruské ortodoxní víře. Výsledkem bylo radikální zjednodušení jeho hudebního jazyka, inspirované gregoriánským chorálem: v roce 1976 měla premiéru prostá dvouhlasá klavírní skladba Für Alina. Následovala trojice kompozic, které dodnes patří k jeho nejhranějším: Cantus na paměť B. Brittena, Fratres a Tabula rasa. Svůj nový jazyk pojmenoval tintinnabuli (latinsky „zvonečky“): „Přišel jsem na to, že stačí, když se krásně zahraje jediná nota. Tato nota nebo okamžik ticha mě uklidňují.“ Klid v hudbě však neznamenal klid v duši, následovala emigrace. Většina Pärtových skladeb napsaných po r. 1980 ve Vídni resp. Berlíně je určena pro sbor nebo malý soubor. Z jazyků převládá latina, objevuje se i němčina, španělština, italština; např. Te Deum, které evokuje, ale neužívá gregoriánský chorál (1984), Litany pro sóla, sbor a orchestr (1994) nebo Kanon Pokajanen na ruské ortodoxní texty. Ve svobodném světě ho však nečekal jen tichý exil zasvěcený nerušené práci. Jakmile začala německá společnost ECM vydávat nahrávky Pärtovy hudby, prodalo se jich neuvěřitelné množství. V době globálního ekonomického boomu 80. a 90. let minulého století dosáhl Arvo Pärt téměř masové popularity. Jeho hudba nabídla přetechnizované a zvukovým smogem ohlušené (západní) konzumní společnosti oázu klidu, spočinutí a ztišení…

foto © Martin Pavala, Martin Staněk

Ohlasy:

Music preview: Orchestr BERG
Orchestr BERG presents three pieces of contemporary spiritual music
The Praque Post, 2.5. 2012

Orchestr Berg propojuje soudobé umění s liturgickým prostorem
Český rozhlas radiožurnál, 6.5. 2012

Around the Table: An Informal Chat with the Audience
Opus Osm, 16.5. 2012

Kněžství Josefa Toufara jako znamení doby

komponovaný literární večer
spojený s uvedením knihy Miloše Doležala
barokní refektář dominikánského kláštera
u Sv. Jiljí v Praze, vchod Jilská 7a
čtvrtek 6. prosince 2012 v 19:30 hodin

Adventní literární večer připomene osobnost číhošťského faráře a mučedníka komunistického režimu Josefa Toufara, jemuž je věnována nová kniha básníka a publicisty Miloše Doležala Jako bychom dnes zemřít měli.

Komponovaný literární pořad s autorem knihy, esejistou a překladatelem Josefem Mlejnkem a herci Janou Frankovou a Miloslavem Königem představí nejen vlastní událost, která se stala symbolem brutální perzekuce církve ze strany komunistické vlády, ale především mimořádnou osobnost katolického faráře Toufara v zrcadle textů jeho a jiných a její ohlas v krásné literatuře.

Večerem provází Klára Jirsová.

/…/

Ale co se to s tebou stalo
v Číhošti?
Jako rubáše ždímané v brodech žalu
zkrouceno dřevo kmene tvého
tím vychýlením tak náhlým, tak úpěnlivým
z propasti nahoře do propasti dole.

(Jan Zahradníček z básně Uctívání kříže ze sbírky Dům strach)

/…/

V noci z 27. na 28. ledna 1950 nemohl P. Toufar spát. Protože jeho neteř Marie spávala ve světnici pod jeho pokojem, slyšela, jak celou noc prochodil po místnosti, od dveří k oknu, ze kterého byla ve tmě vidět silueta kostelní věže, a modlil se růženec. Když se ho ráno zeptala: „Strýčku, co jste to chodil v noci?“ vyhrkly mu slzy: „Já jsem holka nemohl vůbec spát, taková úzkost a strach se mě zmocňovaly.“ – „Čeho byste se strýčku bál, vždyť jste nic neudělal.“

Únos svého strýce popsala neteř Marie Pospíšilová – Toufarová: „Byla již tma, řekla bych asi půl šesté, když přišli na faru dva neznámí muži a představili se, že jsou novináři od nějaké agentury. Chtěli vidět vnitřek kostela a samozřejmě křížek. /…/ Od té chvíle jsem strýčka už nikdy neviděla.“

/…/

Prezident republiky Klement Gottwald: „Rychle vyšetřit, proces a přísně potrestat!“

Po třech týdnech výslechů P. Toufara ve valdické mučírně se soudruhům ze Státní bezpečnosti situace zadrhla na mrtvém bodě. Nemají ani Toufarovo přiznání, neboť se nemá k čemu přiznat, ani konkrétní důkazy, které by svědčily o podvodu.

/…/

„Mácha Toufara týral nejméně 2-3 hodiny před naším příchodem. Dále k tomu dodávám, že Toufar naříkal a sténal bolestí. Mimo to bylo patrno, že Toufar je v dezolátním stavu – nemohl se nejenom sám pohybovat, ale nemohl ani pořádně sedět a velmi těžce mluvil.“

V šedesátých letech dostane estébák Ladislav Mácha za svoje služby ve státní bezpečnosti příkladné hodnocení: „V kolektivu se projevuje jako veselý a snášenlivý soudruh. Je přímé a otevřené povahy, s dobrým společenským vystupováním.“

/…/

Páter Josef Toufar na závěr roku 1949 pronesl z číhošťské kazatelny:

Drazí v Kristu!
I na větvích našich životů ustavičně hlodají myši, bílá a černá – den a noc – a nám ubíhají hodiny, dny, měsíce, a uplynul rok … Kolik smutku, kolik bolesti a slz nám přinesls, roku 1949 – kolik radosti a štěstí jsi nám také přinesl.
Drazí v Kristu!
Žijme tak, jako bychom měli již dnes zemřít, žijme pečlivě jako moudří a vykupujme si časem vezdejším život věčný.
Čiňme dobré, dokud máme čas, aby Pán nás vzal na svou pravici.
AMEN.

P. Josef Toufar, portrét z tabla novokněží královéhradecké diecéze, červen 1940.

foto © archiv OP

Miloš Doležal
Jako bychom dnes zemřít měli
Drama života, kněžství a mučednické smrti číhošťského faráře P. Josefa Toufara
nakladatelství Nová tiskárna
Pelhřimov 2012

Ohlasy a souvislosti:

Dominik Duka: Řeč u hrobu P. Josefa Toufara
25.2. 2012

Svědci mučení pátera Toufara z Číhoště promluví v nové knize
MF DNES, 15.9. 2012

Karel Vepřek: Čihošťský zázrak a příběh Josefa Toufara
Český rozhlas, Hovory o víře, 29.9. 2012

Kniha a výstava o Josefu Toufarovi
Česká televize, Křesťanský magazín, 25.11. 2012

Ivana Myšková: Jako bychom dnes zemřít měli
Český rozhlas 3 Vltava, 6.12. 2012

Josef Mlejnek: Zázraky se nedějí?!
MF Dnes, Kavárna, 8.12. 2012

Prohlášení provinciála dominikánů k návratu komunistů k politické moci
10.12. 2012

Knihou roku LN je Doležalův silný příběh faráře Toufara
Lidové noviny, 14.12. 2012

Příběh oběti komunistické diktatury přesvědčil odborníky
Česká televize 24, 14.12. 2012

Petr Kamberský: Možná se stal zázrak
Lidové noviny, 15.12. 2012

Dominik Duka: Gratulace k úspěchu knihy o Josefu Toufarovi
20.12. 2012

Internetové stránky
P. Josef Toufar
oběť komunistického pronásledování katolické církve v Československu

debatní setkání s Tomášem Halíkem, Stanislavem Kolíbalem, Václavem Ciglerem, Petrem Šticou a Janem Rücklem
moderuje Norbert Schmidt
sakristie kostela Nejsv. Salvátora
úterý 29. března 2011 po studentské mši svaté,
která začíná v 19:00 hodin

Debaty nad dnešním významem osobnosti a díla českého teologa Bonaventury Z. Boušeho OFM se zúčastní lidé, kteří měli možnost poznat otce Bonaventuru zblízka: Mons. Tomáš Halík, který se na jeho vliv na mnoha místech svých knih odvolává, a Prof. Stanislav Kolíbal, přední český výtvarník a autor současné postní instalace v kostele Nejsv. Salvátora, která právě otce Bonaventuru připomíná. U výtvarníka Václava Ciglera otec Bouše dlouhou dobu bydlel. Dále za debatní stůl zasednou dva mladí teologové, kteří se odkazu otce Bonaventury začali věnovat teprve poměrně nedávno: Mgr. Jan Rückl, pastorační asistent u sv. Václava ve Vršovicích, který píše doktorandskou práci právě o B. Boušem, a Th.Lic. Petr Štica Th.D., vedoucí Centra pro studium migrace na KTF UK. Jan Rückl a Petr Štica spolu v roce 2009 vydali pozoruhodnou knihu studií a vzpomínek na tohoto nekompromisního a hlubokého františkána: Bonaventura Bouše – Odkaz a vzpomínky. Setkání moderuje Norbert Schmidt, vedoucí Centra teologie a umění při KTF UK.

foto © Emila Medková

„Kostely bývají často přeplněny díly pochybné umělecké hodnoty a nesplňují nejprimitivnější požadavky kladené na shromaždiště dnešních lidí. Člověk, který do takového kostela vstoupí, vstupuje do prostředí, které nemá nic společného s jeho každodenním životem. Také bohoslužba, která se v nich koná, si přes vnější změny řeči a ritu zachovává svůj sakrální a navenek magický ráz. Nepatří do života těch, kdo se jí účastní, ale snaží se naopak své diváky vytrhnout z jejich každodennosti a přenést do cizího „posvátného“ světa. Je vlastně jakoby monofyzitická, neboť nepomáhá shromážděným, aby se setkali s živým člověkem Ježíšem Kristem, ale představuje Pána Ježíše jako jakési tajemné božstvo, skryté za oponou mystéria. […] Dejte si pozor, abyste si nepletli romantickou pseudoestetickou zálibu v exotice s touhou po opravdové duchovní hodnotě.“  Bonaventura Bouše 1971

Bonaventura Z. Bouše OFM (1918–2002) je klíčovou osobností moderních dějin české katolické církve, dnes již legendární postavou, která v době Pražského jara a následné normalizace okolo sebe soustředila okruh významných katolických intelektuálů a výrazných osobností. Mnohými je otec Bonaventura považován za vůbec nejhlubšího a nejpronikavějšího českého teologa a křesťanského myslitele druhé poloviny 20. století. V roce 1947 vstoupil do řádu Bratří menších – františkánů. Den po složení slavných slibů v roce 1950 byl zatčen a internován. V době Pražského jara působil krátce v Národní galerii a v Ústavu teorie a dějin umění Československé akademie věd. Krátce mohl sloužit jako duchovní v Praze u Panny Marie Sněžné a později v Záběhlicích. Bouše se významně podílel na překladu dnes užívaných liturgických textů. Po podpisu Charty 77 se stal nočním hlídačem. Po roce 1990 krátce vypomáhal v duchovní správě na periferii Ústí nad Labem. Boušeho texty, teologické a eklesiologické názory jsou shrnuty především v těchto dvou knihách: Epilegomena (2000) a Malá katolická liturgika (2004).

knihy o B. Boušem:
Jan Rückl, Petr Štica: Bonaventura Bouše – Odkaz a vzpomínky. Vyšehrad, Praha 2009.
Novotný Vojtěch: „Běda církvi.“ Bonaventura Bouše burcující, Karolinum Praha 2011.

foto © Petr Neubert

II konferencja o katedrze

organizatorzy: Arcybiskupstwo Praskie
i Katolicki Wydział Teologiczny Uniwersytetu Karola w Pradze
Mladotův dům, Vikářská ul. 37, Pražský Hrad
czwartek, 22 listopada 2012, godz. 14:00

Krakowski Wawel i Zamek Praski są na skalę światową miejscami unikalnymi. Zarazem mają ze sobą wiele wspólnego. Zazwyczaj bowiem katedry znajdują się w miastach, nie na wzgórzach, a tym bardziej w obrębie królewskiej rezydencji. Choć dla większości ludzi są symbolami trwałości, głębokich tradycji, siły i tożsamości całego kraju, to katedry praska i krakowska przeszły w XX wieku burzliwy rozwój i wiele razy znajdowały się w centrum życia społecznego i politycznego.

Znaczenie krakowskiego Wawelu przedstawi nam osobiście arcybiskup krakowski kardynał Stanisław Dziwisz, były sekretarz papieża Jana Pawła II. Ze względu na swoje stanowisko miał on niepowtarzalną okazją odwiedzić setki katedr na całym świecie. Przebudowy Wawelu i ich architekta, Adolfa Szyszko-Bohusza, wybitnego „polskiego Plečnika” zaprezentuje znakomity polski znawca tematu, prof. Jacek Urban. Przemianami katedry praskiej bezpośrednio w św. Wicie poprowadzi nas Zdeněk Lukeš, jeden z najbardziej kompetentnych ekspertów od Zamku Praskiego, jak i nowoczesnej architektury czeskiej.

Gospodarz i inicjator konferencji, kardynał Dominik Duka OP zasiądzie razem z referentami przy stole dyskusyjnym i spróbuje stawić czoła trudnym pytaniom o to, jak dziś rozwijać potencjał takich znanych miejsc historii i współczesności. Jakie znaczenie mają katedry dla człowieka XXI wieku? Czy nadal jest dziś możliwe ich rozbudowa lub przebudowa? Czy katedry w ogóle mogą być kiedykolwiek ukończone? Czy katedra jest tylko symbolem Kościoła, przeszłości i niemym świadkiem dawnej świetności, czy też nadal mówi do człowieka i społeczeństwa? Jeśli tak, to jak powinno to wyglądać dzisiaj? Dyskusję poprowadzi Norbert Schmidt, szef Centrum Teologii i Sztuki na Katolickim Teologicznym Wydziale Uniwersytetu Karola.

W środę, 21 listopada, o godzinie 18.00 w katedrze św. Wita, Wacława i Wojciecha odbędzie się uroczyste nabożeństwo pod przewodnictwem arcybiskupa krakowskiego, kardynała Stanisława Dziwisza.

Druga konferencja nawiązuje do ubiegłorocznej, poświęconej wzajemnemu oddziaływaniu katedr praskiej i paryskiej. O współczesnym życiu katedry Notre-Dame mówił arcybiskup Paryża, kardynał André Vingt-Trois.

Konferencja będzie symultanicznie tłumaczona. Ze względu na ograniczoną liczbę miejsc i słuchawek prosimy o wcześniejsze zgłoszenie uczestnictwa. Zgłoszenia prosimy kierować na adres: michal.breza@apha.cz.

Kontakt dla mediów:
Aleš Pištora – Rzecznik prasowy Arcybiskupstwa Praskiego
e-mail: Ales.Pistora@apha.cz, tel.: 724 882 842

Program konferencji:

Powitanie: kardynał Dominik Duka OP, Arcybiskup praski

Kardynał Stanisław Dziwisz, Arcybiskup krakowski
Znaczenie Wawelu i katedry wawelskiej dla Polski, diecezji krakowskiej i Jana Pawła II

Jacek Urban
Prace A. Szyszko-Bohusza na Wawelu

Zdeněk Lukeš
Rozbudowa i przebudowa katedry praskiej i jej okolicy w XX wieku
Josip Plečnik, Jan Sokol, Kamil Roškot (przechadzka po katedrze)

Rozwój życia katedr w XXI wieku
Dyskusja panelowa: Dominik Duka, Stanisław Dziwisz, Zdeněk Lukeš, Jacek Urban
(moderuje Norbert Schmidt)

foto © P. Guzik

Uczestnicy:

Kardynał Dominik Duka OP (* 1943) – arcybiskup praski i prymas Czech.

Kardynał StanisławDziwisz (*1939) – arcybiskup krakowski i były osobisty sekretarz Jana Pawła II. Wkrótce po studiach filozoficznych i teologicznych oraz święceniach kapłańskich, które przyjął w 1963 roku, zaczął współpracować z kardynałem Karolem Wojtyłą i pozostał przy nim aż do jego śmierci w 2005 roku. W 1981 r. uzyskał doktorat na Wydziale Teologicznym w Krakowie. Sakrę biskupią przyjął w 1998 r. i w tym samym roku został prefektem pomocniczym Domu Papieskiego. Następca Jana Pawła II, papież Benedykt XVI, mianował go w 2005 r. arcybiskupem Krakowa, a rok później kardynałem.

Prof. Jacek Urban(* 1953) – kierownik Katedry Historii XIX wieku na Uniwersytecie Papieskim Jana Pawła II w Krakowie. Ponadto kieruje Archiwum Kapitulnym na Wawelu i Archiwum Kurii Metropolitalnej w Krakowie. Jest autorem dwu prac o katedrze na Wawelu: „Katedra na Wawelu 1795 -1918”, Kraków 2001 i „Katedra na Wawelu po 1918 r.”, Kraków 2008.

Arch. Zdeněk Lukeš (* 1954) – wybitny czeski historyk architektury XIX i XX wieku i publicysta. Od początku lat 90. pracuje w oddziale konserwatorskim Zamku Praskiego.. Wykładał na Uniwersytecie Technicznym w Libercu, gdzie w latach 2000-2003 pełnił również funkcję dziekana Wydziału Architektury. Obecnie wykłada na New York Univesity w Pradze.Jest autorem lub współautorem wielu naukowych i popularno-naukowych artykułów, wykładów i książek i wystaw ( „J. Plečnik – architekt praskiego zamku”, „Zamek Praski w czasach Tomáša Garrigue Masaryka”, „Architektura XX wieku”, „ Praga 1891-1914”, „Spłata długu. Prace architektów niemieckojęzycznych w Pradze 1900-1939” itd.).

Arch. Norbert Schmidt (* 1975) – architekt, redaktor kwartalnika teologicznego Salve i szef Centrum Teologii i Sztuki na KTF UK.

Konferencję współorganizują:
Kapituła św Wita, Zarząd Zamku Praskiego,
Dominikánská 8, kwartalnik teologiczny Salve

konference o katedrále II

pořádá Arcibiskupství pražské a Katolická teologická fakulta UK
Mladotův dům, Vikářská ul. 37, Pražský hrad
čtvrtek 22. listopadu 2012, 14:00 hodin

POLSKY

Krakovský Wawel a Pražský hrad jsou světově unikátní místa, která mají mnoho společného. Katedrály totiž obvykle stojí ve městech, nikoli na kopci, natožpak v areálu královského sídla. Ačkoli jsou katedrály pro většinu lidí symboly neměnnosti, hluboké tradice, pevnosti a identity celé země, právě ta pražská i krakovská prošly ve 20. století bouřlivým vývojem a mnohokráte stály i v centru společenského a politického života.

Význam krakovského Wawelu nám představí sám krakovský arcibiskup, kardinál Stanisław Dziwisz, bývalý důvěrník papeže Jana Pavla II., který měl díky svému postavení jedinečnou možnost poznat stovky katedrál po celém světě. Přestavby Wawelu a jejich architekta Adolfa Szysko-Bohusze, vynikajícího „polského Plečnika“, nám přiblíží přední polský odborník, prof. Jacek Urban. Proměnami pražské katedrály nás přímo ve Sv. Vítu provede Zdeněk Lukeš, jeden z nejpovolanějších odborníků na Pražský hrad a českou moderní architekturu vůbec.

Hostitel a iniciátor konference, kardinál Dominik Duka OP, nakonec zasedne spolu s přednášejícími k debatnímu stolu a bude čelit obtížným otázkám, jak dnes rozvíjet potenciál takovýchto prominentních míst minulosti i současnosti. Jaký mají katedrály význam pro člověka 21. století? Je dnes ještě možné je dostavovat či přestavovat? Jsou vlastně katedrály vůbec někdy dostavěné? Je katedrála jen symbolem církve, minulosti, němým svědkem zašlé slávy, nebo stále oslovuje člověka a společnost? Pokud ano, jak se to dělá a jak by to dnes mělo ideálně vypadat? Konferenci moderuje Norbert Schmidt, vedoucí Centra teologie a umění při Katolické teologické fakultě Univerzity Karlovy.

Ve středu 21. listopadu ve 18 hodin se uskuteční slavnostní bohoslužba v katedrále sv. Víta, Václava a Vojtěcha za předsednictví krakovského arcibiskupa kardinála Stanisława Dziwisze.

Druhá konference navazuje na loňskou, která byla věnována vzájemnému vztahu pražské a pařížské katedrály. O současném životě katedrály Notre-Dame tehdy promluvil pařížský arcibiskup kardinál André Vingt-Trois.

Na konferenci, která bude simultánně tlumočená je dobré se předem přihlásit, protože kapacita míst a sluchátek je omezená. Přihlašujte se, prosíme, zde: michal.breza@apha.cz.

Kontakt pro média:
Aleš Pištora – tiskový mluvčí Pražského arcibiskupství
e-mail: Ales.Pistora@apha.cz, tel.: 724 882 842

foto © Martin Staněk

Program konference:

přivítání: kardinál Dominik Duka OP, arcibiskup pražský

kardinál Stanisław Dziwisz, arcibiskup krakovský
Význam Wawelu a wawelské katedrály pro Polsko, krakovskou diecézi a Jana Pavla II.

Jacek Urban
Práce Adolfa Szyszko-Bohusze na Wawelu

Zdeněk Lukeš
Dostavba a přestavba Pražské katedrály a jejího okolí ve 20. století
Josip Plečnik, Jan Sokol, Kamil Roškot
(procházka katedrálou)

Rozvoj života katedrál v 21. století
panelová debata: Dominik Duka, Stanisław Dziwisz, Zdeněk Lukeš, Jacek Urban
(moderuje Norbert Schmidt)

foto © P. Guzik

kardinál Dominik Duka OP (* 1943) je arcibiskup pražský a primas český.

kardinál Stanisław Dziwisz (* 1939) je arcibiskup krakovský a někdejší osobní sekretář papeže Jana Pavla II. Brzy po tom, co byl po studiích filosofie a teologie roku 1963 vysvěcen na kněze, začal spolupracovat s kardinálem Karolem Wojtyłou a po jeho boku zůstal až do jeho smrti roku 2005. V roce 1981 získal doktorát na teologické fakultě v Krakově. Biskupské svěcení přijal v roce 1998 a v tom samém roce se stal pomocným prefektem Papežského domu. Nástupce Jana Pavla II., papež Benedikt XVI., ho v roce 2005 jmenoval krakovským arcibiskupem a rok na to kardinálem.

Prof. Jacek Urban (* 1953) je vedoucím Katedry dějin 19. století na Papežské univerzitě Jana Pavla II v Krakově. Nadto vede Archiv kapituly na Wawelu a Metropolitní archiv v Krakově. Je také autorem dvou knih pojednávajícíh o katedrále na Wewelu (Katedra na Wawelu 1795-1918, Kraków 2001 a Katedra na Wawelu po 1918 r., Kraków 2008.)

Ing. arch. Zdeněk Lukeš (* 1954) je přední český historik architektury 19. a 20. století a publicista. Od začátku 90. let působí na Pražském hradě v tamním památkovém odboru. Přednášel na Technické univerzitě v Liberci, kde v letech 2000–2003 působil také jako děkan Fakulty architektury. Dnes přednáší na New York Univesity v Praze. Lukeš je autorem či spoluautorem mnoha odborných i popularizačních článků, přednášek, knih a výstav (J. Plečnik – Architekt Pražského hradu, Pražský hrad za TGM, 10 století architektury – Architektura XX. století, Praha 1891–1914, Splátka dluhu atd.).

Ing. arch. Mgr. Norbert Schmidt (* 1975) je architekt, redaktor teologické revue Salve a vedoucí Centra teologie a umění při KTF UK.

Na konferenci spolupracují:
Metropolitní kapitula u Sv. Víta, Správa Pražského hradu,
Dominikánská 8, teologická revue Salve

Katedrála v siločarách času
rozhlasové procházky nejen katedrálou sv. Víta, Václava a Vojtěcha

Ohlasy:

Krakovský Wawel a Pražský hrad
Český rozhlas, Zprávy, 21.11. 2012

Duka: Vlastnit ostatek vychází z touhy být s někým, koho si vážím
Česká televize 24, 21.11. 2012

Český rozhlas, Monitor 22.11. 2012
Rozhovor s Norbertem Schmidtem na 6:45

Krakovský Wawel a Pražský hrad
Velvyslanectví polské republiky v Praze, 22.11. 2012

Sanktuarium Kościoła i narodu polskiego
L´Osservatore Romano, 22.11. 2012

Kard. Dziwisz w Pradze o sanktuarium Kościoła i narodu polskiego
Archidiecezja krakowska, 23. 11. 2012

Konferencja „Krakowski Wawel i Praskie Hradczany
rozwój katedr i ich otoczenia w XX i XXI wieku”
Archidiecezja krakowska, 23. 11. 2012

Kardynał Stanisław Dziwisz w Pradze o Sanktuarium Kościoła i Narodu Polskiego
Sanktuaria Polskie, 23.11. 2012

W Pradze o Wawelu
Gość Krakowski, 25.11. 2012

Návštěva kardinála Dziwisze v Praze
Zpravodajské Noeviny z 27. listopadu
reportáž na 3:12

Papežův archiv jsem neměl sílu spálit
Rozhovor s kardinálem Stanisławem Dziwiszem vedl Josef Greš
Lidové noviny 28.11. 20012, s.12

Jan Pavel II. opět v Praze
Česká televize, Křesťanský magazín 2.12. 2012

Jan Tůma: Jako strom mířit k nebesům…
Český rozhlas, Prameny a proudy. 6. ledna 2013
Doteky 20. století v exteriéru svatovítské katedrály komentuje architekt Zdeněk Lukeš.

Jan Tůma: Doteky 20. století…
Český rozhlas, Prameny a proudy. 13. ledna 2013
Stopy umělců, kteří v průběhu 20. století působili v interiéru svatovítské katedrály komentuje architekt Zdeněk Lukeš.

Na Wawelu bije srdce Polska
Rozhovor s kardinálem Stanisławem Dziwiszem
Katolický týdeník 11/2013, s. 12

Verlag Krystal OP
Prag 2011

Kirche als Kulturträgerin heute
Ein Interview mit Joachim Kardinal Meisner

Kolumba – Ein Museum als ästhetisches Labor
Ein Interview mit Stefan Kraus

Friedhelm Mennekes
Der Raum meines Atems: Der Ostturm in Kolumba

Ausgewählte Werke von Kolumba

Wenn alles, was ich geplant habe, wahr geworden wäre, wäre ich nicht so glücklich.
Ein Interview mit Peter Zumthor

Peter Zumthor
Der Neubau des Erzbischöflichen Diözesanmuseums
Gedanken zum Entwurf

Stefan Kraus
Der ästhetische Augenblick – Versuch über die Sprachlosigkeit

Tomáš Halík
Der Augenblick des Glaubens

Zeitüberblick

English summary

Kolumba – Kunstmuseum des Erzbistums Köln

nakladatelství Krystal OP
Praha 2011

Církev jako nositelka umění dnes
Rozhovor s Joachimem kardinálem Meisnerem

Kolumba – Muzeum jako estetická laboratoř
Rozhovor se Stefanem Krausem

Friedhelm Mennekes SJ
Jiný pohled
Umění v kolínské sbírce Kolumba

Friedhelm Mennekes SJ
Prostor mého dechu: východní věž v kolínské Kolumbě

Vybraná díla Kolumby

Kdyby se uskutečnilo všechno, co jsem plánoval, nebyl bych tak šťastný
Rozhovor s architektem Peterem Zumthorem

Peter Zumthor
Novostavba arcibiskupského diecézního muzea
Myšlenky k návrhu

Stefan Kraus
Estetický okamžik – Pokus popsat okamžik beze slov

Tomáš Halík
Okamžik víry

Kolumba – časový přehled

foto © archiv Muzeua umění Kolumba

Kolumba – Muzeum umění arcidiecéze Kolína nad Rýnem není jen mimořádnou a ceněnou architekturou Petera Zumthora, ale především institucí promýšlející novým způsobem vztah starého a nového umění, způsob jeho vystavování, vytváření muzea jako „estetické laboratoře“ a „místa přemýšlivosti“. Unikátní sbírky muzea, zahrnující jak díla středověká a barokní, tak moderní, od Georgese Rouaulta přes Josepha Beuyse, Andyho Warhola, Eduarda Chillidy po Paula Theka, jsou díky unikátnímu přístupu týmu kurátorů, vedeného Stefanem Krausem, v ročně obměňovaných komponovaných výstavách prezentovány vždy nově a s důrazem na jejich stále promýšlený vztah k lidské existenci.

Číslo otevírá rozhovor s jedním z klíčových hybatelů celého projektu, Joachimem kardinálem Meisnerem, kolínským arcibiskupem, který není jen vlivnou osobností světové církve, ale též mužem vnímajícím důležitost permanentního dialogu křesťanství s moderní společností a významu umění pro tento dialog.

Rozhovor se Stefanem Krausem, ředitelem Muzea Kolumba, je mnohovrstevnou sondou nejen do ideje diecézního muzea, resp. moderního muzea jako takového, ale též do vztahu spirituality a umění, role umění v životě člověka, způsobu jeho vystavování atd. Kraus představuje práci svého týmu kurátorů jako dynamickou, neustále promýšlenou a hledající, jejímž kritériem je vždy v prvé řadě maximální kvalita jak vystavovaných děl, tak jejich prezentace.

Dvě studie nestora kolínského dialogu církve a moderního umění, Friedhelma Mennekese SJ, jsou osobním svědectvím o fungování a vyzařování Muzea Kolumba. Blok textů Vybraná díla Kolumby představuje způsob, jakým se v Kolumbě o uměleckých exponátech píše a přemýšlí – jednotlivá díla nejsou prezentována pozitivistickou popisnou formou, běžnou v jiných muzeích, ale v síle svého působení.

Rozhovor s třetí klíčovou osobností Muzea Kolumba, architektem Peterem Zumthorem, jehož stavba dala celé ideji muzea unikátní, dalo by se říci kongeniální tvar, doplňuje obraz muzea o další podstatnou část. Peter Zumthor, laureát Pritzkerovy ceny, asi největšího světového architektonického ocenění, hovoří o vlastní profesní dráze, o způsobu své práce a o místě, které v ní hrála právě spolupráce na vzniku Kolumby. Rozhovor doplňuje jeho reflexe vlastního vítězného návrhu stavby, v níž je vidět způsob jeho promýšlení architektury.

Číslo uzavírají dvě rozsáhlé úvahy. První od Stefana Krause o estetickém okamžiku, který stojí na počátku každého skutečného setkání s uměleckým dílem a který, ač slovně těžko vyjádřitelný, tvoří důležitou existenciální zkušenost v životě člověka. Druhá úvaha od teologa Tomáše Halíka reaguje na Krausův „estetický okamžik“ a hledá analogie k podobnému „okamžiku víry“, tedy momentu vnitřní konverze, který je stejně slovně neuchopitelný, ač o to víc pro člověka klíčový.

Závěr Salve patří Kalendáriu, které pomáhá v orientaci v zásadních časových milnících Muzea Kolumba na pozadí dějin celého Kolína nad Rýnem. Nechybí blok recenzí a anotací. Rozsáhlý obrazový doprovod přibližuje jak umělecká díla ze sbírky Muzea Kolumba, o nichž je v textech řeč, tak v působivých detailech i strhující architekturu vlastní stavby.

Revue Salve vychází tentokrát mimořádně i v německé verzi.

Martin Bedřich

nakladatelství Krystal OP
Praha 2012

Dominik Duka OP
Editorial

Benedikt Mohelník OP
Místo duchovní bohoslužby
Teologická skica pojetí liturgického prostoru

Jan Kotas
Liturgie jako hybatelka změny

Dom Samuel
Aby naše mysl byla ve shodě s naším hlasem

Stefan Kraus
Ars celebrandi
Umění a liturgie

Walter Zahner
Stavba kostelů a liturgie po II. vatikánském koncilu
Možnosti a hranice proměny chrámového prostoru 

André Vingt-Trois
Katedrála v srdci společnosti

Josef Pleskot, Norbert Schmidt – AP atelier
Život kolem pevného středu
Návrh liturgické úpravy farního kostela Nejsv. Trojice v Dobříši

Petr Tej
Vestavba exercičního domu do kostela sv. Kajetána v Praze 

Jan Alinče
Dominikánský klášter v Praze-Lysolajích

foto © ctu

Nové číslo revue Salve pojednává o sakrální architektuře. Jak připomíná v editorialu pražský arcibiskup kardinál Dominik Duka OP, nepřichází z čista jasna, ale naopak navazuje na soustavné promýšlení tématu na mnoha různých fórech.

Téma liturgického prostoru se objevovalo na stránkách revue Salve, ale také na debatách a konferencích, které ve spolupráci s Centrem teologie a umění při Katolické teologické fakultě, s Dominikánskou 8 aj. v minulých letech proběhly (srov. Salve 4/2004: sakrální architektura; 2/2008: hudba a liturgie; 1/2007: a umění (a) teologie). Především pak číslo vychází z mezinárodní konference pořádané v říjnu 2011 Centrem teologie a umění na KTF s názvem „Současná liturgie ve starém kostele“.

Předkládané číslo Salve by mělo být podnětem pro odpovědné řešení otázky prostoru liturgie u nás, mělo by povzbudit nejen kněze, ale i společenství věřících, aby začali na svůj kostel hledět novýma očima, aby i liturgie, kterou zde slaví, byla skutečným vrcholem jejich náboženského života.

Benedikt Mohelník OP v Salve uvažuje o místě duchovní bohoslužby, teolog Jan Kotas o liturgii jako hybatelce změn, Dom Samuel z Nového Dvora připomíná, že naše mysl má být ve shodě s naším hlasem, ředitel kolínského Muzea umění Kolumba Stefan Kraus se věnuje umění a liturgii, teolog a kunsthistorik Walter Zahner stavbě kostelů a liturgii po II. vatikánském koncilu, pařížský kardinál André Vingt-Trois píše o katedrále v srdci společnosti, architekti Josef Pleskot a Norbert Schmidt představují návrh liturgické úpravy farního kostela Nejsv. Trojice v Dobříši, Petr Tej navrhuje vestavbu exercičního domu do kostela sv. Kajetána v Praze a Jan Alinče kreslí klášter dominikánek v Praze-Lysolajích.

Jak uzavírá Dominik Duka, o nové návrhy není nouze, co chybí, je schopnost tyto návrhy kompetentně posoudit, vést kvalitní dialog mezi společenstvím věřících a farářem na jedné straně a architektem a umělcem na straně druhé, na jehož konci by stály skutečné realizace, které by byly pro následující generace stejnými monumenty, jako jsou gotické či barokní chrámy pro nás. Snad toto Salve ke kultivaci našeho prostředí v tomto ohledu přispěje.

Martin Bedřich

rozhlasové procházky nejen
katedrálou sv. Víta, Václava a Vojtěcha

projekt Českého rozhlasu,
Arcibiskupství pražského a Centra teologie a umění při KTF UK

Pražský kostel, jak říkají staré kroniky, se stal křižovatkou dějin naší země. Katedrála sv. Víta, Václava a Vojtěcha spoluutváří obraz hlavního města i celých Čech. Nabízí svobodný prostor pro ztišení, odpočinek a inspiraci, setkání s naší minulostí a zároveň orientaci pro cesty budoucí. Katedrála sv. Víta je jedním z největších českých uměleckých děl, která na nepatrném prostoru soustřeďuje mnoho rovin v mnoha kontextech. Katedrála není jen umělecky navršeným kamením či předmětem zajímavého právního sporu. Katedrála je živoucí organismus, duchovní instituce, jež byla a snad i stále je zdrojem intelektuálního a kulturního života. Rozhlasový cyklus Katedrála v siločarách času nabízí procházky jejím prostorem a dějinami. Setkáme se s mnoha zajímavými lidmi, kteří přemýšlejí o souvislostech, minulosti a především dnešku, setkáme se s těmi, kteří jsou s životem Svatovítské katedrály nejrůznějším způsobem spojeni.

koncepce projektu: Teresie Bečková, Aleš Pištora a Norbert Schmidt

základní kniha k tématu:
Jiří Kuthan a Jan Royt: Katedrála sv. Víta, Václava a Vojtěcha,
Nakladatelství Lidové noviny ve spolupráci s KTF UK, Praha 2011.

Magdaléna Trusinová: Katedrála Notre Dame de Paris
Český rozhlas, Zaostřeno, 24. listopadu 2013

Jan Tůma: Notre Dame – magické srdce Paříže (4): Metamorfózy
Český rozhlas, Prameny a proudy. 24. listopadu 2013

Jan Tůma: Notre Dame – magické srdce Paříže (3): Krvavé křižovatky
Český rozhlas, Prameny a proudy. 17. listopadu 2013

Jan Tůma: Notre Dame – magické srdce Paříže (2): Paměť kamene
Český rozhlas, Prameny a proudy. 10. listopadu 2013

Jan Tůma: Notre Dame – magické srdce Paříže (1): Zrození
Český rozhlas, Prameny a proudy. 3. listopadu 2013
Slavná pařížská katedrála Notre Dame letos slaví 850 let od položení základního kamene. Je to místo úzce spjaté s dějinami celé Francie, ale i místo naplněné zvláštní spirituální atmosférou.

Jan Tůma: Doteky 20. století…
Český rozhlas, Prameny a proudy. 13. ledna 2013
Stopy umělců, kteří v průběhu 20. století působili v interiéru svatovítské katedrály komentuje architekt Zdeněk Lukeš.

Jan Tůma: Jako strom mířit k nebesům…
Český rozhlas, Prameny a proudy. 6. ledna 2013
Doteky 20. století v exteriéru svatovítské katedrály komentuje architekt Zdeněk Lukeš.

Jan Tůma: Na počátku bouře (4/4)
Český rozhlas, Prameny a proudy, 11. listopadu  2012
Ve čtvrté části čtyřdílného cyklu věnovaného arcibiskupům, kteří neodmyslitelně patří k počátkům svatovítského dómu, připomeneme osobnosti arcibiskupů Olbrama ze Škvorce, Zbyňka Zajíce z Hazmburka a Konráda z Vechty, kteří se museli vyrovnat s prohlubujícím se papežským schizmatem, stále sílícími reformačními proudy a s počátky husitského hnutí.

Jan Tůma: Jenštejnova pře (3/4)
Český rozhlas, Prameny a proudy, 4. listopadu  2012
Ve třetí části čtyřdílného cyklu věnovaného arcibiskupům, kteří neodmyslitelně patří k počátkům svatovítského dómu, připomeneme osobnost Jana z Jenštejna, ale také příběh kanovníka Jana z Pomuku, jehož smrt definitivně rozdělila do té doby v českém království trvající jednotu církve

Jan Tůma: Epitaf Jana Očka z Vlašimi (2/4)
Český rozhlas, Prameny a proudy, 28. října  2012
V druhé části čtyřdílného cyklu věnovaného arcibiskupům, kteří neodmyslitelně patří k počátkům svatovítského dómu, připomeneme osobnost Jana Očka z Vlašimi, který se stal prvním českým kardinálem.

Jan Tůma: Příběh Arnošta z Pardubic (1/4)
Český rozhlas, Prameny a proudy, 21. října  2012
V první části čtyřdílného cyklu věnovaného arcibiskupům, kteří neodmyslitelně patří k počátkům svatovítského dómu, připomeneme osobnost prvního českého arcibiskupa, který byl nejenom rádcem Karla IV., ale i mužem, který formoval počátky pražské univerzity a právní podobu české arcidiecéze.

Jan Tůma: Okna do nebes
Český rozhlas, Prameny a proudy, 22. dubna  2012
Reportážní kompozice z návštěvy uměleckého sklenářství Jiřička – Coufal, jehož zakladatel osazoval většinu nových vitráží v chrámu sv. Víta. Hovoří Václav Chaloupka a Petr Coufal.

Jan Tůma: Katedrála a česká moderna – O smrti a naději (5/5)
Český rozhlas, Prameny a proudy, 15. dubna  2012
V páté části pětidílného cyklu věnovaného úloze české moderny při dokončování výzdoby svatovítského dómu se zastavíme nejenom u oltáře Františka Bílka, který se nachází v severní lodi chrámu, ale také u ostatních děl tohoto slavného českého sochaře, která k nám i v dnešní době promlouvají neobyčejnou spiritualitou.

Jan Tůma: Katedrála a česká moderna – Stvoření světa v sedmi dnech (4/5)
Český rozhlas, Prameny a proudy, 8. dubna  2012
Ve čtvrté části pětidílného cyklu věnovaného úloze české moderny při dokončování výzdoby svatovítského dómu se zastavíme u tvorby malíře a grafika Františka Kysely, který vytvořil návrh vitráže pro velkou rozetu katedrály, ale také nemalým podílem přispěl k výzdobě kaple Thunovské a kaple Bartoňů z Dobenína.

Jan Tůma: Katedrála a česká moderna – Světlo (3/5)
Český rozhlas, Prameny a proudy, 1. dubna 2012
Ve třetí části pětidílného cyklu věnovaného úloze české moderny při dokončování výzdoby svatovítského dómu se zastavíme u vitráží vytvořených Maxem Švabinským, Alfonsem Muchou a Karlem Svolinským.

Jan Tůma: Katedrála a česká moderna – Spící rytíři (2/5)
Český rozhlas, Prameny a proudy, 25. března  2012
Ve druhé části pětidílného cyklu věnovaného úloze české moderny při dokončování výzdoby svatovítského dómu se zastavíme u sochařských detailů, které vytvořil významný český sochař Vojtěch Sucharda.

Jan Tůma: Katedrála a česká moderna – Brána mezi světy (1/5)
Český rozhlas, Prameny a proudy, 18. března  2012
V první části pětidílného cyklu věnovaného úloze české moderny při dokončování výzdoby svatovítského dómu se zastavíme u bronzové brány západního průčelí, vytvořené podle návrhu Otakara Španiela a V. H. Brunnera.

Aleš Pištora a Teresie Bečková:
Hradčanská dominanta jako inspirace básníků a literátů (2/2)
Český rozhlas, Prameny a proudy, 8. ledna  2012
Literární procházku pražskou katedrálou svatých Víta, Václava a Vojtěcha s literárním historikem Martinem Putnou připravili Aleš Pištora a Teresie Bečková. Ukázky četl Jan Vlasák.

Aleš Pištora a Teresie Bečková:
Hradčanská dominanta jako inspirace básníků a literátů (1/2)
Český rozhlas, Prameny a proudy, 1. ledna  2012
Dnešní pořad z cyklu Katedrála v siločarách času nabízí literární procházku pražskou katedrálou svatých Víta, Václava a Vojtěcha s literárním historikem Martinem Putnou. Ukázky čte Jan Vlasák.

Ondřej Vaculík: Svatovítská katedrála objektivem Josefa Sudka
Český rozhlas, Prameny a proudy, 18. prosince 2011
V gotickém interiéru hradčanského chrámu ostřil Josef Sudek svůj objektiv během let vícekrát. Autora pořadu Ondřeje Vaculíka a historika profesora Jana Royta zaujalo, čemu a proč Sudek věnoval svou pozornost a jaké dění v katedrále při tom zachytil. V pořadu dále uslyšíte Marii Vaculíkovou. Režie Terezie Bečková, technická spolupráce Valerie Racmanová.

Jan Tůma: Zlatá brána aneb Memento Posledního soudu (4/4)
Český rozhlas, Prameny a proudy, 23. října  2011
V pořadu se zastavíme před jižním portálem svatovítské katedrály, který je nejenom slavnostním vstupem do prostoru dómu, ale také připomenutím paradoxů lidské existence.

Jan Tůma: Věčnost a smrt (3/4)
Český rozhlas, Prameny a proudy, 16. října  2011
Ve třetím dílu z cyklu Katedrála v siločarách času si připomeneme osudové okamžiky, ve kterých stavbu svatovítské katedrály ohrožovaly požáry, válečné konflikty a intolerance.

Jan Tůma: Stavitelé chrámu (2/4)
Český rozhlas, Prameny a proudy, 9. října  2011
O těch, kdo se stavbou královské katedrály sv. Víta spojili svoje osudy, o unikátní sochařské galerii tváří na vnitřním triforiu dómu, ale také o viditelné přítomnosti „ďábla“, tedy o podivných postavičkách a netvorech gotických mistrů.

Jan Tůma: Královské sny aneb zrození katedrály (1/4)
Český rozhlas, Prameny a proudy, 2. října  2011
V první části čtyřdílného cyklu věnovaného architektuře a sochařské výzdobě svatovítského dómu se zastavíme u počátků velkého snu, ale také nad otázkami, kdo všechno – kromě Karla IV. – byl iniciátorem tohoto šest století trvajícího stavitelského díla.

Jan Tůma: Hlasy volající k nebi 
Český rozhlas, Prameny a proudy, 24. dubna  2011
Dnešní pořad s názvem Hlasy volající k nebi věnujeme svatovítským zvonům, lidem, kteří je dokázali vytvořit, ale i těm, kteří probouzejí jejich hlasy. Spolu s autorem účinkoval Ivan Řezáč. Technická spolupráce Ivana Braunerová.

Jan Tůma: Zvonice u svatého Víta
Český rozhlas, Prameny a proudy, 17. dubna  2011
Dnešní pořad s názvem Signum canunt věnujeme zvonici mistra Parléře, požáru v roce 1541 a Bonifáci Wolmuthovi, který zničenou věž svých slavných předchůdců pozvedl k nynější kráse.

Alena Zemančíková: Cennosti hmotné a vzácnosti duchovní
Český rozhlas, Prameny a proudy, 10. dubna  2011
Mezi sbírkami uměleckých nebo historických předmětů na Pražském hradě má výjimečné postavení chrámový poklad katedrály sv. Víta. Jeho počátky spadají až do doby knížete Václava. Písemně je evidence pokladu doložena v souvislosti s bazilikou sv. Víta, Václava a Vojtěcha již v roce 1069. V průběhu staletí byl poklad obohacován četnými dary a naopak utrpěl ztráty v obdobích válek a nepokojů. Jak uslyšíme v reportáži Aleny Zemančíkové, při níž nám bude průvodcem vedoucí oddělení uměleckých sbírek Správy Pražského hradu Martin Herda, je to celek nesmírně různorodý.

Alena Zemančíková: Nejstarší památky pod chrámem
Český rozhlas, Prameny a proudy, 3. dubna  2011
Archeologické nálezy na Pražském hradě v 19. století byly spojeny především se stavebními pracemi na dostavbě katedrály sv. Víta. První a dosud největší soustavný průzkum byl proveden v letech 1925 – 1929 v souvislosti s úpravou Pražského hradu na sídlo prvního prezidenta Československé republiky. Reportáž z prohlídky prostor pod III. hradním nádvořím a pod katedrálou svatého Víta se snaží zvukově zprostředkovat pozůstatky románského a raně gotického sídla na Pražském hradě. Zasvěcenou průvodkyní v pořadu je archeoložka Jana Maříková Kubková.

Mgr. Jan Tůma (* 1941) nastoupil po absolvování Divadelní fakulty AMU v Praze jako režisér slovesných pořadů do rozhlasového studia v Brně, kde se věnoval především autorským projektům a experimentům v oblasti rozhlasové stereofonie. Za tuto činnost získal opakovaně první cenu za stereofonní tvorbu v rozhlasové Žatvě, v roce 1981 Prix Bohemia za autorství a režii hry Hodina ve znamení tmy. V roce 1984 získal dvě druhé ceny za dramatické texty ke 100.výročí založení českého divadla v Brně. V témže roce nastoupil jako zástupce šéfredaktora Hlavní redakce literárně dramatického vysílání v Praze. V roce 1986 byl jmenován šéfrežisérem Českého rozhlasu. Od července 1989 až do odchodu do důchodu působil jako režisér, redaktor kultury a redaktor v Redakci speciálních projektů ČRo 3 – Vltava. V té době získal také Prix non pereant za dokumenty věnované ochraně kulturních památek a za pořady inspirované designem Národní cenu za publicistiku. Pedagogicky působil na brněnské dramatické Konzervatoři, na Janáčkově akademii múzických umění v Brně a na Divadelní fakultě AMU v Praze. Jako autor nadále externě spolupracuje s Českým rozhlasem, na jeho kontě kromě řady dramatických pořadů a dokumentů jsou i tři libreta dětských oper, realizovaná v minulých pěti letech Kühnovým dětským sborem. V posledních letech spolupracuje na projektu Katedrála v siločarách času. Koníčkem Jana Tůmy je historie, výtvarné umění, zahradní architektura, kuchařské experimenty, suché bílé víno a psi severských plemen. V posledních letech se spolu s přáteli pokouší revitalizovat gotickou tvrz Čachrov na Šumavě.