rozhovor s Norbertem Schmidtem vedla Pavla Maradová
Týdeník Strakonicko 48/2014, s. 5,6.
3. prosince 2014
Volyně – Každé město je pyšné na lidi, kteří jej proslavili za hranicemi regionu či státu. Jedním z nich je architekt Norbert Schmidt, který se stal významnou osobností, jež spolupracuje s významnými umělci a vytrvale pracuje na propojení architektury a moderního umění. Schmidt působí také jako redaktor teologické revue Salve, je vedoucí Centra teologie a umění při Katolické teologické fakultě UK a pracuje v ateliéru Josefa Pleskota. Samostatně realizoval rekonstrukci krypty kostela Nejsv. Salvátora a upravil tamní presbytář. V akademickém kostele doprovází intervence umělců. Ve volyňské galerii Na shledanou je v současné době k vidění jeho architektonická skica.
Kde jste se narodil, trávil dětství a jaké máte na tato léta vzpomínky?
Narodil jsem se v německém Rostocku, odkud můj otec kapitán zaoceánké plavby vyrážel brázdit moře. Ale každoročně jsme jezdili za babičkou a dědou do Pracejovic. S nástupem do první třídy jsme se přestěhovali z Německa sem na jih do Štěkně. Takže dobrodružný prostor mezi Šibeňákem a lomem, lesy kolem, velkorysé majestátní aleje podél Otavy a množství výletů na Šumavu a každoročně i cesta za tátou k Baltskému moři, to je moje dětství.
Jaké úvahy předcházely prostorové skice v galerii Na shledanou? Měl jste více nápadů, nebo šlo o realizaci první myšlenky?
Nápad, jak odpovědět na výzvu kurátora galerie a něco smysluplného s bývalou smuteční síní udělat, mě dostihl v sousedním kostele Proměnění Páně při mši. Ten první vnitřní obraz, atmosféra, které jsem chtěl dosáhnout, byly od této chvíle jasné. Chtěl jsem místo ticha, práh k nějakým jiným prostorům, odkaz, šifru k něčemu, co nás přesahuje. Ale zároveň jsem nechtěl druhý kostel. Pak následovaly asi čtyři základní varianty, které rozváděly stejnou myšlenku v odlišné formě. Chvíli jsem hledal ten správný poměr mezi velikostí, účinkem a i cenou, protože ta prostorová skica není vůbec malá a tedy levná. Musím hned dodat, že podobná omezení mám vlastně rád. Nakonec vám pomohou, najít tu přesnou polohu, kde nic neschází a ani tu není nic navíc.
Co má tato instalace návštěvníkům připomenout, nebo co by v nich měla podnítit?
Rád bych, aby si z Malsičky návštěvník odnesl silný vnitřní obraz, možná překvapení z něčeho nečekaného, které by dalo třeba až po nějakém čase prostor jeho důležitým otázkám. Chtěl jsem prostor, který si s sebou návštěvník odnese i domů, který působí jako tajemné dveře v jeho paměti. Chtěl jsem něco jako je ta šatní skříň, skrze kterou vstupují malé děti do Narnie.
Pracujete v ateliéru Josefa Pleskota. Specializujete se jako architekt na nějaký typ staveb?
V ateliéru projektujeme všechny druhy staveb. Novostavby i rekonstrukce. Rodinné domy, radnice, mosty i přeměnu celé části města v Ostravě. A taky třeba sedes tedy židli pro kněze do studentského kostela v Českých Budějovicích. Myslím si, že není principiální rozdíl navrhnout dobrou hospodu, byt nebo třeba kostel. Vždy tomu musíte dát maximum a předtím dokonale pochopit problém, zadání, vnitřní vztahy a vazby, dobře si zkrátka zodpovědět otázku, proč má vůbec něco nového vzniknout. A člověk by v sobě měl mít i dostatek svobody nějakou zakázku odmítnout, když se zadáním nesouzní.
Promítá se podle vašeho názoru i dnes umění do architektury nebo je v současné době spíše absence spojení umění s architekturou? Můžete uvést příklady, kde je to patrné?
Hranice jsou dnes tekuté. Abychom nechodili daleko, příkladem může být i ta moje intervence na Malsičce. Je to architektura,rekonstrukce daného prostoru, velká socha, nebo dokonce obří obraz jako monochrom chycený mezi dvě zdi? Někdo by mohl odpovědět, že všechno najednou ale nic z toho ve své čisté formě. Na jednu stranu se dnešní umění cítí být autonomní, to znamená, že nechce nikomu sloužit, žádnému králi, faráři nebo starostovi. Nechce být jen ozdobou na nějaké stěně nebo fasádě. Na druhou stranu vstupuje do veřejného prostoru velkými instalacemi, chce oslovovat lidi a myslí v kategoriích prostoru a pohybu. Umění a architektura se ovlivňují a spolupracují i dnes, jen se to děje zkrátka jinak, v jiných formách, než kdysi.
Vaší zásluhou se dostává současné umění do prostorů sakrálních staveb. Co je na tomto spojení pro návštěvníky zajímavé a přínosné?
Myslím, že vlastně nedělám nic jiného, než dělal gotický architekt v románském kostele, nebo barokní umělec v gotickém prostoru. Jde vždy o současné vizuální podněty v prostoru. Kostel není muzeum nebo galerie něčeho minulého. Není to také nedotknutelný prostor, který se nemění. To jen ta naše naivní představa o minulosti nás k strnulé muzealizaci svádí. Umělecké dílo je podnětem k přemýšlení, podobně jako kázání, které je často přece také určitou provokací, otevřením okna jak se na starý zdánlivě profláklý text, o kterém si myslíme, že ho důvěrně známe, podívat úplně jinak a nově. Má to jednu zásadní obtížnou podmínku. Nové, i dočasně umístěné umělecké dílo ve starém kostele musí být prvotřídní, aby obstálo v dialogu s takovým oltářem od Dientzenhofera nebo gotickou madonou.
Vidíte ve spojení současného umění a starých prostor směr, kterým by se mohla společnost i po duchovní stránce ubírat?
Vztah starého a nového je klíčové téma dneška, a vlastně každé doby. A není vůbec jednoduché porozumět minulosti, objevit její aktuální poselství či poučení pro dnešek, pro mě tady a teď. Zároveň toto poučení potřebujeme, abychom nepodléhali žádným rádoby originálním a novým věcem, které se brzy ukáží jako prázdné. Ohlížet se jen zpět také nejde. Člověk by mohl narazit a už nevstát. Vědomí o velikostech a slabinách minulosti potřebujeme, abychom rozlišili tu opravdu novou cestu vpřed. Je to otázka správného a tím myslím i kritického chápání tradice. Jeden starý profesor nám na škole přirovnával tradici ke kráčejícímu člověku. Když někam chcete dojít, musíte mít vždy jednu nohu vzadu a jednu vepředu. Staré prostory je nutné rozvíjet a nově inscenovat, aby opravdu žily a neztratily svůj smysl.
Nepřemýšlel jste někdy o opaku, udělat výstavu starého, duchovně zaměřeného umění v moderních prostorách například opuštěných industriálních budov?
Samozřejmě přemýšlel. S malířem Patrikem Háblem máme například sen ty jeho abstraktní obrazy, kterými nedávno u Salvátora v postní době zakryl všechny barokní oltáře, a jejichž tvar se do Patrikových obrazů otiskl, vystavit v nějaké white cube galerii, v nějakém čistém současném prostoru a pozorovat ten rozdíl v působení oproti přezdobenému kostelu. Nedávno jsem se podílel přesně na něčem, na co se ptáte. S Josefem Pleskotem jsme umísťovali obraz Umučení sv. Václava do bývalého plynojemu. Je to opravdu obr, pětkrát osm a půl metru, jeden z největších obrazů na našem území a perfektně mu to tam slušelo. Náboženský výjev v katedrále techniky! Neskutečně to rezonovalo. Mimochodem, málokdo ví, že Vítkovické železárny, tu bývalou kovárnu socialismu, zakládal olomoucký arcibiskup Jan Rudolf, navíc Habsburk!
Myslíte si, že je rozpor mezi současným pojetím duchovna v umění a tím, na které jsme zvyklí z historie? Proč se podle vás lidé brání přijmout nové pojetí?
Lidé se podle mě brání přijmout ale i to staré umění! Kdo dnes plně chápe ikonografii obrazu nějakého světce? Oboje, staré i nové umění potřebuje zprostředkování, vyžaduje váš čas a trpělivost, chvíli ticha, která se nám však v tom běžném shonu většinou moc nedostává, které se někdy podvědomě i bráníme. To, že starému umění rozumím a to moderní je nesrozumitelné, a to včetně jeho duchovního obsahu, je často spíš předsudek, nereflektované klišé. Vezměme konkrétní příklad ze Strakonic. Podle mě nejkrásnější prostor v tomto městě je ono sousálí kapitulní síně, ambitu a kostela sv. Prokopa na hradě. Tyto prostory patří bytostně k sobě, naznačují určitou duchovní cestu, prostorový obraz, který vrcholí u oltáře. Ale proč jsou i vizuálně kostel a ambit dnes dvacet pět let po revoluci hermeticky odděleny? Proč jsou dřevěné dveře zavřené, když je tam mříž, proč jsou okna zatarasena nepoužívanými zpovědnicemi a dalším harampádím z obou stran? Přitom by alespoň to optické spojení bylo tak jednoduché ihned obnovit. Myslím, že zlá vůle není ani na straně pana faráře, ani na straně ředitelky muzea. Jen prostě už tuto bytostnou souvislost nikdo nevidí nebo nepovažuje za tak důležitou, aby se s tím něco udělalo.
Umění zkrátka vyžaduje náš čas a trochu námahy, je to podnět jak vystoupit z běžného koloběhu svazujícího slepého zvyku, podnět jak nahlédnout věci jinak. A nově pro sebe objevit i ty údajně staré obrazy a staré prostory.
Jaká byla cesta, která vás vedla ke spojení teologie a architektury?
Dost klikatá, ale ve zkratce. Protože jsem uměl kreslit a taky mi zas tak nedělala problémy matematika, tak jsem se dostal na architekturu. Ale v té době mě nejvíc zajímala Praha, kultura, filozofie a teologie. Tak jsem paralelně začal studovat teologickou fakultu. Jak je důležitá a fascinující architektura jsem vlastně objevil až po škole, když jsem začal pracovat v ateliéru profesora Lábuse a začal řešit konkrétní stavby. A tak se vše začalo pomalu propojovat a tříbit. Začal jsem psát o sakrální architektuře a umění, organizovat přednášky zahraničních hostů a také jsme začali s konkrétními intervencemi současných umělců v kostele Nejsvětějšího Salvátora u Karlova mostu.
Jaká jsou vaše oblíbená místa, která na vás pozitivně působí ať už v Čechách nebo v zahraničí?
Předně miluji Prahu. To je pro mě to první okno do světa, okno do dějin, do světa kultury. Kamenná kniha, do které můžete vstoupit. Praha se svou rovnováhou vertikál a horizontál je přesně to místo, kde se cítím šťastný a doma. Rád jezdím po evropských metropolích, fascinuje mě objevovat jejich nové ale i ty zasuté vrstvy. Důležitou roli pro mě hrál Řím, ale dodnes se rád pravidelně vracím především do Kolína nad Rýnem. To je pro mě jedno z klíčových míst západní evropské civilizace a kultury, kde dokáží dodnes skvěle udržet v rovnováze ono staré i nové, jak jsme o tom mluvili. Kolínu, tomuto Římu severně od Alp, jsem asi nejvíce pronikl pod kůži. A konečně se rád vracím na jih do Pošumaví a na Šumavu. Zrovna nyní, jak jsme dokončovali instalaci na Malsičce, tak jsem si užíval tu krásnou prosluněnou barevnost místního podzimu. Dech beroucí světlo a výhledy. Ta hustota nádherných inspirativních míst, kde člověk může jen tak spočinout a nedechnout se, je až zázračná. Myslím teď třeba na Sv. Jana Křtitele nad Radomyšlí, Sv. Annu u Kraselova, kostel v Nezamyslicích, Strašín, Dobrš, Sv. Mikuláše v Kašperkách, myslím na Mouřenec u Annína nebo na Andělíčka nad Sušicí. Tato svatá záchytná síť, to je také můj domov.
Jak vidíte Čechy po architektonické stránce ve srovnání s jinými evropskými státy? Jsou Čechy něčím výjimečné? Něčím, co bychom si měli chránit?
Neustále mě uvádí v úžas ono české a nutno říci velice sebevědomé, suverénní propojení gotiky a baroka. Onen cit pro architekturu a krajinu a místo člověka uprostřed. Ačkoli se často zdá, že u nás jde všechno až příliš pomalu, tak se v poslední době dívám na vývoj spíš pozitivně. Jen si vezměte, kolik komunisty zdevastovaných budov se opravilo, jak se k lepšímu proměnila naše města. A to i přes ty šílené lapsy bezhlavého hurákapitalismu. Myslím, že i na poli architektury se věci postupně lepší. Za poslední dvě desetiletí vznikly stavby a stavební celky, za které se nemusíme stydět ani v zahraničí. A znovu abych nechodil daleko. Celý koncept výstav v galerii Na shledanou na volyňském hřbitově je vážné dílo, které rezonuje i za hranicemi České republiky.
Jak byste charakterizoval svoji osobnost? Jste více umělec nebo architekt, co převažuje a proč?
Nepovažuji se za umělce. Přemýšlím o člověku v prostoru, o prostoru jako zásadní kategorii v životě člověka. A také o tom, jak umění může tento prostor měnit. Pomáhám konkrétním prostorům na svět nebo pomáhám starým prostorům, aby se opět nadechly k životu. Jsem tedy snad architekt. Ale doufám, že se i architektuře čas od času podaří překročit onen pomyslný práh k uměleckému dílu. Podobně dobře uspořádanou či inscenovanou výstavu také považuji za umělecký výkon.
Co nebo kdo vás v životě nejvíc formovalo?
Je to celá plejáda jmen a událostí. Ale jsme tady ve Strakonicích, tak s radostí musím podtrhnout, že léta na zdejším gymnáziu patří k těm nejkrásnějším v mém životě. Výborní kamarádi a také skvělý profesorský sbor s výraznými osobnostmi jako profesoři Žíla, Paleček, Krásová, Kos a Vachlerová. Důležitá pro mě byla, jak jsem říkal i na vernisáži, paní Lískovcová, která mě na výtvarce první za ruku zavedla do světa umění a architektury. A zapomenout nesmím na skvělého pošumavského faráře Petra Koutského, který mě křtil. Dnes působí v Horažďovicích. Ten mě společně s mojí kmotrou Teresií Hašanovou, která dnes učí tady na Jezárkách, zase otevřel poklad křesťanské tradice.
Co považujete za hlavní poslání architektury?
Architektura by měla spojovat lidi. Měla by utvářet či projasňovat prostory, kde je člověku dobře, kde rád pracuje, kde se rád setkává s druhým člověkem. Pokud to nedělá, tak je to jen skrumáž mrtvého kamení hodná zbourání.
