Marek Orko Vácha: Antarktida – Poslední země, Cesta, Brno 2007
…
Pronikli jsme pozlátkem vnějších věcí. Trpěli jsme, hladověli a triumfovali, plazili jsme se, a přece se dotýkali slávy, vyrostli jsme ve velikosti celku. Viděli jsme Boha v jeho nádheře a slyšeli slova, která Příroda vypráví. Dosáhli jsme až na dno duše člověka.
(Ernest Shackleton: South)
(…)
Antarktida je opravdu poslední země. Jet dál už na této planetě nejde. Poslední země, která je ještě mnohem mocnější než člověk, země, kde provoz dne určuje počasí, a nikoli jízdní řády. Poslední země, kde ještě člověk nevystřelil na člověka. Polední země, která nepatří žádnému státu a kde je doposud zakázána těžba surovin. Poslední země, se ani zvířata ani ptáci ještě člověka nebojí. Země na jih od šedesáté rovnoběžky, kde přestávají platit ekonomické a politické zákony. Poslední země, kde je příroda natolik silná, že lidé musejí spolupracovat, aby přežili, bez rozdílu filosofických, politických nebo náboženských přesvědčení. Poslední země, kde většinu dne je hluboké ticho. Konečná stanice cestovatelů. (…) Skály led, oceán a vzduch, nic jiného. Architekti by ji možná nazvali přírodní minimalismus. Při úvahách, které vede člověk shora z Evropy, zde není nic, proč sem jezdit nebo proč se sem vracet.
(…)
Odkud se bere ta zvláštní přitažlivost polárních končin, tak mocná a neodbytná, že jen je člověk opustí, zapomene na všechnu únavu tělesnou i duševní a jenom dychtí po opětném návratu k nim? Kde se bere ten úchvatný půvab oněch krajin, přece tak pustých a děsivých? (Bertrand Imbert: Velké polární výpravy)
(…)
Málokdy je však pevnou antarktickou zem vidět – ledovce pokrývají 99,6% povrchu kontinentu. Nejsilnější ledovec má těžko představitelných 4800 m hloubky – museli bychom se provrtat skoro pěti kilometry, než bychom narazili na pevnou zem! Kdyby antarktický ledovec odtál, hladina světových oceánů by se zvýšila o 60 metrů.
(…)
Největším problémem dlouhodobějšího pobytu není ani tak počasí, ani jednotvárná strava, ale především monotonie, bezpodnětnost prostředí. Aniž bychom si toho byli vědomi, v Evropě jsme neustále nějak zabavováni. (…) Další olympiády a další mistrovství světa, svátky sportu, svátky dobré nálady a svátky pohody, další nálož telenovel a křížovek. Na Antarktidě tohle všechno odpadne, a zůstane jen velké ticho. Když se s rachotem zřítí kus ledovce nebo nad stanicí přeletí racek, je to událost hodná zapsání do deníku. Duše je najednou ponechána sama sobě a místo televize a rádia je nyní prázdný prostor. Lépe proto Antarktidu snášejí lidé, kteří jsou zvyklí být sami sebou, kteří mají bohatý vnitřní život, třeba tím, že jsou zvyklí se modlit.
(…)
Antarktida vyvolává zvláštní pocit pokory, který neumím dost dobře popsat. Teprve zde jsem snad našel klíč k obrazu Caspara Davida Friedricha Mnich na břehu moře.
(…)
Ledovce jsou na Antarktidě příliš obrovské, oceán příliš rozlehlý a hory příliš vysoké a to vše vyvolává pocit absolutní závislosti na Bohu, který vše prostupuje Pocit, který však není nepříjemný, spíš vážný. Ve všech antarktických cestopisech, jež jsem četl, je zmínka o Bohu, modlitbě, duchovním životě. Ať to jsou zápisky Scotta, Amundsena, Shackletona, d´Urvilla či Byrda, všichni se pouštějí do úvah o smyslu věcí a o Bohu. (…) Dole si člověk uvědomí, řečeno s mírnou nadsázkou, že ateismus je luxus levicových intelektuálů na západě, že je o něm možno učeně diskutovat v literární kavárně u kávy, ale to je tak vše.
(…)
Pro vkročení na místo, kam lidská noha doposud nevrkočila, stačí udělat krok stranou. Podivná atmosféra mlhavého dne. A náhle mi to dochází: právě jsem v třetihorách. Přesně takto zde vypadala příroda včera, takto to tu vypadalo před týdnem, před rokem, před deseti, sto lety. Před deseti tisíci roky zde čas ubíhal úplně stejně ve svém pomalém rytmu, stejné to tu bylo před milionem let či před čtyřiceti miliony lety, kdy kontinent pomalu doplul na své současné místo. Lidský život je vteřinka.
(…)
V klášteře i dole na Antarktidě se svět, politická situace a novinky stávají nepodstatné. Svět se svým lomozem je kdesi daleko, touha po novinkách rychle odezní. Jen málo věcí je důležitých. V klášteře i na Antarktidě člověk zjistí, jak málo stačí. Voda, jídlo, sucho, teplo. Vidět nebe s hvězdami, obrazně i doslova. Chudoba spočívá právě v tomto: nepotřebovat zbytečnosti. Civilizace si dává dobrý pozor, aby nás přesvědčila, bez čeho se ještě určitě neobejdeme. Antarktida i klášter jsou v tomto směru účinnou terapií, jak se naučit prostě žít. (…) Oba světy rovněž spojuje přítomnost ticha. V Evropě cítíme potřebu neustále Bohu něco sdělovat, prosit, děkovat, žádat, vyčítat, oznamovat nebo se přimlouvat. V klášteře i na Antarktidě přichází ticho, v němž duše přestane být zahlcena vlastními úvahami směrem ven a začne naslouchat. (…) Před druhou cestou na Antarktidu jsem v modlitbě Boha často o něco prosil nebo o něco žádal. Nyní jsem mnohem opatrnější. Pohybujeme se v lásce jako ve vzduchu, tančíme v ní jako antarktičtí ptáci, a já už se snažím tak často Bohu neradit, co má dělat. (…) Víra není otázkou disputací, nábrž čímsi mnohem tajemnějším, víra se nedá odargumentovat či vynutit důkazy.
(…)
I když na Antarktidě i v klášteře dělí mnicha od svých blízkých nekonečno a jejich hlučný svět je na opačné straně propasti, nikde jinde jsem nevnímal tak silně jejich přítomnost než právě zde. Paradoxně v klášteře nebo na Antarktidě je člověk svým zvláštním způsobem mnohem blíž svým přátelům, než když s nimi sdílí stejné město a může se s nimi kdykoli vidět. Nejde přitom o to, že by se polárník utápěl ve vzpomínkách a mentálně žil v Evropě. Takováto situace by byla velmi zlá. Jde o cosi mnohem hlubšího: pokud to tak mohu říci, ticho zostřuje duchovní vnímání věcí, a přestože celá moje bytost je právě zde, duchovně, ale nikoli ve vzpomínkách jsem svým přátelům velmi blízko.
(…)
Na pobřeží jsou často kostry tučňáků, rozkladu nejvíce vzdorují kupodivu křídla. Občas lze nalézt i kostry tuleňů, vzácně i kosti velryb. Čára mezi životem a smrtí je tenounká: kormorán hnízdí vedle rozpadající se kostry jiného kormorána a tučňáci na pobřeží chodí mezi kostrami jiných tučňáků. Teoreticky stačí jeden nešikovný záběr pádlem. Prach jsi a v prach se obrátíš.
(…)
Pokud nastane vzácná chvíle a obloha je jasná, září souhvězdí jižní oblohy. Jedna skupina hvězd mi byla čímsi nápadná, a přece jsem souhvězdí nedokázal pojmenovat, Pak mi to došlo: byl to starý známý Orion, jenomže obrácený vzhůru nohama. Je to jako bychom skrze zemi provrtali díru a dívali se na hvězdy z opačné strany planety. V té chvíli jsem měl pocit závrati, uvědomil jsem si, že stojím na dnu Země a padám do vesmíru, že vesmír nemá ani strop ani dno, že je nekonečný nejen doprava i doleva, ale i nahoru a dolů a že tyto směry nemají smysl. Jen dohodou malujeme zeměkouli s Evropou a Japonskem nahoře.
(…)
Chůze po ledovci je zvláštní zážitek. Je to nekonečná chůze po bílé ledové desce, krok za krokem, hodinu za hodinou, oko se nemá čeho chytit, všechno je do všech stran monotónně bílé. (…) Při chůzi přes ledovec dochází často k jevu známému jako white out, který může vzniknout například tím, že si na ledovec sedne mrak. Následují hodiny monotónní cesty v bílém mléku, bez přesného odlišení, kde končí země a kde začíná vzduch, vše je nerozlišitelně bílé.
© Jeff Vanuga/Corbis
© Gaston Lacombe
© Michel Schrodt
