Praha 2008
Josef kardinál Ratzinger
K teologickému základu liturgické hudby
František Kunetka SDB
Musica sacra, nebo musica liturgiae sacrae?
Friedhelm Mennekes SJ
Varhany a liturgie
Wolfgang Bretschneider
Vox clamantis – hudební skladatel Petr Eben
Nahlédnutí do planoucí duše
Jean-Rodolphe Kars
Dílo Oliviera Messiaena a katolická liturgie
Aron Jean-Marie kardinál Lustiger
Úvahy nad dílem Oliviera Messiaena
bratr Émile
Modlitba se zpěvy v Taizé
Zpěv žalmů – těžiště mnišské modlitby
aneb Jak postavit oficium na nohy
Rozhovor s otcem Mikulášem,
novicmistrem a kantorem v klášteře Sept-Fons
Hudba zaujímá již od nejstarších dob zvláštní místo v dialogu člověka s Bohem. Jak zdůrazňuje v knize Duch liturgie kardinál Joseph Ratzinger, současný papež Benedikt XVI., slovo „zpívat“ patří k jednomu z nejpoužívanějších v Bibli. „Kde se člověk setkává s Bohem, tam si totiž už s pouhou řečí slov nevystačí. Probouzejí se ty oblasti jeho existence, které se samy stávají zpěvem.“ U sv. Tomáše Akvinského se dočteme, že „tam, kde končí slova, začíná zpěv“ – zpěv, samotná hudba, je něčím, co překračuje obvyklý rozhovor, uvádí nás za hranice světa pojmů, přes práh nevýslovného. Hudba hraje tedy v liturgii zcela výjimečnou roli. Jedním – i když rozhodně ne jediným – z jejích nejdůležitějších úkolů je být „nositelkou“ slova. Zde má zvláště od poslední liturgické reformy II. vatikánského koncilu původ tolik diskutovaná otázka po aktivní účasti věřících na liturgické hudbě. Jak spojit jejich touhu po spoluúčasti na liturgii s požadavkem umělecké úrovně? Má církev na uměleckou úroveň rezignovat a podřídit vše proklamovanému společnému sjednocení se ve zpěvu? Nebo je dostatečným řešením Ratzingerova interpretace aktivní účasti jako aktivního poslechu? A jaké meze by takový poslech měl mít, aby se ze mše nestal „koncert s eucharistickým občerstvením“?
Klára Jelínková
Pečovat o kvalitu zpěvu, to je v prvé řadě právě tato snaha být svou pozorností při tom, co člověk dělá a zpívá. Samozřejmě máme také zkoušky zpěvu. Na mnišském oficiu se musí pravidelně pracovat, aby si uchovalo určitou úroveň. Péče, kterou zpěvu věnujeme, není ale cílem sama o sobě. Nejsme žádný sbor a zpěv nepřipravujeme proto, aby slavnostní nedělní mše udělala dobrý dojem – naše oficium není představení. Svatý Benedikt v Řeholi vyžaduje, aby ti, kdo jsou pověřeni čtením, anebo mají zpívat jako sólisté, byli především schopni pozvednout srdce posluchačů k Bohu. Právě v tom se nachází smysl mnišského zpěvu a jeho krásy. Nejde o plod estetických bádání ani o pastorální snahu – jde o to skromným způsobem přispět ke chvále Stvořitele, pomoci těm, kdo se modlí. Nezáleží na tom, zda jsou hlasy zpěváků školené, či nikoli. Pečujeme o kvalitu zpěvu, protože je součástí naší modlitby, součástí sice vnější a hmotnou, nicméně neoddělitelnou.
Když se bratři učí zpívat Salve Regina, vedu je k tomu, jak už jsem říkal na začátku, aby si byli vědomi tohoto vztahu mezi zpěvem a slovy. Nejde ani o přehnaný důraz na melodii, ani o pouhou recitaci textu. Musí dojít ke sloučení, propojení toho, co se zpívá, a toho, co se říká. Jinak hrozí nebezpečí, že člověk vypne, že bude přemýšlet o něčem jiném. To je jedno z největších úskalí při modlitbě oficia, a proto také sv. Benedikt klade důraz na to, aby byla mysl mnicha ve shodě s jeho hlasem. Nejlepší kantor je ten, kdo se dokáže nejlépe soustředit na to, co dělá. To je opravdová zbožnost.
Bratr M.-Mikuláš, mnich ze Sept-Fons
