Přímluva za současnost
na Popelci umělců 2017
Včera jsem si říkal, co tak asi mám k tomu všemu ještě povědět. Cítím se dost vyždímaný. (Proto jsem si to také vše nakonec pěkně tady napsal.) Práce na této knize byla pro mě rozhodně přelomovou zkušeností. Zažil jsem krásné chvíle, kdy doma o samotě přede mnou vznikaly věty jakoby samy od sebe. Odhaloval jsem s radostí a chvěním skrytou vnitřní logiku a souvztažnost našich zkušeností, kterou jsem v hektičnosti všedního dne neměl šanci spatřit. Většinou mi však psaní vůbec lehce nešlo. Knihu také doprovázel stres a nejistota, jak to celé dopadne. I nyní jsme do poslední chvíle nevěděli, zda tu dnes bude alespoň jeden výtisk. Každopádně jsem si sáhl na hranici svých možností, a řekl bych v tuto chvíli, že napsat knihu je pro mě těžší, než např. navrhnout a dozorovat stavbu rodinného domu. Nikdy před tím bych nemyslel, že tohle vyslovím.
U zrodu této knihy stálo mnoho lidí, ale zmínil bych tu jen tři, ostatní mi doufám odpustí. Jim je poděkováno na věky věků na s. 15.
Většina krásných fotek v této knize pochází od Petra Neuberta, který je vlastně hlavním spoluautorem knihy. Já si ale cením nejen těch skvělých fotografií (je to opravdu poklad, co jeho objektivem za ta léta vznikl) ale také dlouholetého přátelství, které samozřejmě zahrnuje i to, že Petr narovinu řekne hned, co si myslí anebo i to, co si pomyslí až za pár minut. Když ve výstavní radě diskutujeme nad nově připravovanou intervencí, tak Petr umí dopředu odhadnout, že – i když dokáže zvažované dílo vyfotit tak, aby na jeho fotce vypadalo dobře – to ve skutečnosti bude docela průšvih. A řekne to.
Nyní k panu nakladateli Robertu Krumphanzlovi z Triády. Předně mu děkuju, že tohle riziko, které ještě ale není u konce, vzal na sebe. Plánovali jsme knihu o dvě stě stránkách a najednou tu máme tohohle cvalíka, který jich má čtyři sta čtyřicet, tedy dvakrát více. Robert mi byl také cenným, přátelským a precizním oponentem. Trpělivě mi například vysvětloval, že každá akce popisovaná v knize má samozřejmě PŘESAH a je ZCELA NOVÁ, ale že tato slova nemusím nutně u každého díla donekonečna opakovat. Velkou školu pro mě představovaly například též jeho úvahy a zkušenosti, když jsme hledali adekvátní formát knihy a příslušný poměr textu a obrazu. Ten jsme díky němu, myslím, také nalezli.
Tady malá vsuvka, poznámka pod čarou: Klára Jirsová, která první korigovala rukopis a která stála i za mnohými intervencemi, je zmíněná nejen na s. 15, ale i v úvodu knihy. Stejně tak Martin Staněk, který všechny salvátorské akce nese na svých producentských bedrech. Na stranu 15 a do úvodu je také vepsán Josef Pleskot, kterému vděčím za neustávající dialog o prostoru a dlouhodobou podporu, bez které by kniha těžko vznikla. Konec poznámky pod čarou.
Do třetice mám tu radost vyzdvihnout, že podobu knize vtiskl a písmenka skvěle vybral a urovnal pan Otakar Karlas. A myslím, že to je další malé salvátorské specifikum, že vzhled knihy upravil někdo, kdo je u Salvátora víc jak dvě desetiletí doma. Někdo, kdo má tento prostor rád, kdo zná všechny zdejší události. Pan Karlas navíc dokáže vždy s neskutečným dnes se už nevyskytujícím taktem a jemností naznačit, že by dělal něco jinak. A to aniž by však řekl cokoli negativního, jako to někdy příliš přímočaře udělám já. Nikdy také nezapomenu na chvíli, kdy jsme seděli u něho v kabinetu nad sazbou asi tak dva dny před tím, než měla odejít do tisku a on mi s úsměvem říkal: „Milý pane Schmidte, tak teď to snad konečně pomalu začíná vypadat jako opravdová kniha.“
Říkal jsem, že zmíním jen tři lidi, ale samozřejmě, že musím zmínit ještě někoho čtvrtého. A to otce Tomáše Halíka. Bez něhož by tento kostel u kamenného mostu na břehu řeky naproti Pražskému hradu dnes jistě nevyzařoval svým jasně rozeznatelným svobodným stylem do dalekého okolí a to i přes hranice naší země. Nebyl by to prostor s otevřenými okny, skrze které člověk pozná mnohé skvělé plody poctivého a to nejen katolického přemýšlení o člověku, světě a Tajemství, které obojí převyšuje. Tomáš vybudoval na tomto dějinami prostoupeném místě velkorysý současným životem pulzující prostor. Přístřeší pro otázky, pochybnosti a dialogy všeho druhu, prostor, kde vládne důvěra, že se tu smí vyslovit vše, co člověka těší, ale i vše, co ho tíží. A čím dál víc se dnes bohužel ukazuje, že to není vůbec samozřejmá věc. Moje kniha je vlastně pokusem o portrét jen jednoho z mnoha aspektů, jednoho způsobu zdejšího přemýšlení a konání.
Takže Vám všem a všem ostatním, o kterých se píše v této knize (a to nejen na s. 15) a jejichž tváře tu dnes s radostí vidím, děkuju za velké dobrodružství, které jsem tady s vámi mohl dosud prožít.
Norbert Schmidt, Nejsvětější Salvátor 1. března 2017