neděle 9. května 2010, 20:00, kostel Nejsv. Salvátora
pondělí 10. května 2010, 18:30 hodin, KTF UK
úterý 11. května 2010, 17:00 hodin, VŠUP
Centrum teologie a umění při Katolické teologické fakultě UK v Praze přivítá v květnu již potřetí jednoho z nejpodnětnějších stavitelů mostů mezi dnes tak vzdálenými světy víry, církve a současného umění.
V neděli 9. května ve 20:00 hodin bude koncelebrovat mši svatou v kostele Nejsv. Salvátora v Praze u Karlova mostu, po které bude následovat volná debata. V pondělí 10. května v 18:30 hodin pronese na Katolické teologické fakultě UK v Praze (Thákurova 3, Praha 6 – Dejvice) přednášku „Memento homo – Christian Boltanski a smrt“. Překlad do češtiny bude zajištěn. V úterý 11. května 2010 v 17:00 hodin bude následovat přednáška v anglickém jazyce „Joseph Beuys: The End of the 20th Century“ na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze (náměstí Jana Palacha 80, 116 93 Praha 1).
Prof. Friedhelm Mennekes SJ (* 1940), jezuita a emeritní profesor praktické teologie a sociologie náboženství na Phil.-theol. Hochschule Sankt Georgen ve Frankfurtu nad Mohanem. Od konce 70. let se aktivně účastnil dialogu církve, víry a toho nejlepšího současného umění (Alfred Hrdlicka, Arnulf Rainer, Antoni Tapies, Cindy Sherman, Eduardo Chillida, James Lee Byars, Anish Kapoor, Magdalena Abakanowiczová, Jannis Kounellis atd.). Nejdříve pořádal výstavy ve Frankfurtu nad Mohanem ve své farnosti Nied a na frankfurtském hlavním nádraží. V letech 1987–2008 působil v Kolíně nad Rýnem, kde založil dnes již světoznámou Stanici umění sv. Petra – Kunst-Station St. Peter. Mennekes je autorem mnoha knih, katalogů a odborných článků a hostujícím profesorem na několika světových univerzitách. Své hluboké znalosti díla Christiana Boltanského i Josepha Beuyse čerpá jak z dlouhodobého studia, tak i z mnohých osobních setkání s těmito předními západoevropskými umělci. Více se o Prof. Mennekesovi můžete dočíst v revue Salve 1/2007. V roce 2010 byl o Friedhelmu Mennekesovi natočen celovečerní dokument francouzsko-německou televizní stanicí Arte s názvem Amen!
Setkání jsou pořádána Centrem teologie a umění při KTF UK, Vysokou školou uměleckoprůmyslovou v Praze, Akademickou farností Praha ve spolupráci s revue Salve, Českou dominikánskou provincií a Českou provincií Tovaryšstva Ježíšova.
Umění a víra by se měly navzájem vyzívat
Rozhovor Jana Regnera SJ s Friedhelmem Mennekesem SJ, Bulletin Jezuité 4/2010
Centrum teologie a umění při Katolické teologické fakultě UK v Praze přivítalo v květnu jednoho ze současných stavitelů mostů mezi světem víry a umění. Německý jezuita Friedhelm Mennekes je sice dnes už emeritním profesorem na Vysoké škole filosoficko-teologické Sankt Georgen ve Frankfurtu nad Mohanem, přesto má práce nad hlavu. Je zván lidmi umění a kultury, kteří rádi naslouchají jeho slovům.
Původně jsi vystudoval sociologii a politologii. Co tě přivedlo k tomu, že ses začal zabývat právě současným uměním?
Jsem jezuita a jezuité se vždy vydávali do neznámých krajin. Tak jsem se i já vydal do světa současného umění, které jsem předtím neznal a nikdy nestudoval. Ale cesta do této krajiny byla poměrně dlouhá a klikatá. Narodil jsem se v dělnickém prostředí a tam také začínal – u strojů v textilní továrně. Nejprve mě zaujal svět módy a chtěl jsem se stát textilním inženýrem nebo módním návrhářem. Proto jsem si musel nejprve dodělat maturitu. Ale když mi bylo dvacet, narazil jsem při četbě francouzských existencialistů na otázku po Bohu. To mě nakonec přivedlo až k víře. Zatoužil jsem více se vzdělávat a dozvěděl se, že hodně studují právě jezuité. Když jsem si ověřil, že to jsou katolíci, vstoupil jsem v roce 1961 do noviciátu. Po základním kurzu filozofie a teologie jsem se rozhodl specializovat v sociálních vědách, které mně byly nejbližší, a vystudoval sociologii a politologii.
Akademická dráha mě moc nelákala, a tak jsem rád přijal místo v dělnické farnosti Nied. Ta leží v průmyslové oblasti na předměstí Frankfurtu nad Mohanem, která je tradičně baštou sociální demokracie. Já jsem ovšem s místními socialisty a představiteli odborů začal komunikovat, čímž jsem si pozlobil některé křesťanské demokraty. Sociální demokraté se totiž netají výhradami ke katolické církvi. Vysloužil jsem si nálepku levičáka. Já jsem ovšem mluvil se všemi, i s majetnými zaměstnavateli dělníků a vždy jsem razil tezi, že kněz by neměl politikařit, ale měl by tu být pro všechny. Také jsem byl vždy vstřícný k médiím a zval je k akcím, které farnost pořádala. Díky tomu se také znatelně zvyšovala návštěvnost našeho kostela.
Tehdy jsi ve své farnosti Nied a na frankfurtském hlavním nádraží začal pořádat výstavy…
Vše začalo nejprve tím, že jsem se skupinou asi šedesáti lidí zorganizoval rockovou operu o sv. Františkovi. Bylo mi jasné, že se musíme pokusit nějak oslovit prostředí dělnické mládeže, v jejichž středu bylo mnoho nezaměstnaných a „rozzlobených“ mladých lidí se sklonem k neonacismu, násilí a drogám. Už dříve jsem pro tyto lidi obstaral pět maringotek, kde mohli žít a tak si postupně získal jejich důvěru. Potom jsme doprostřed kostela sv. Marka postavili boxerský ring, který se stal scénou pro operu s velmi tvrdou, až heavy-metalovou muzikou. Akce měla – i díky dobré propagaci – obrovský úspěch. Plakát na ni vytvořil tehdy poměrně známý umělec Roland Peter Litzenburg. Tomu jsme se pak odvděčili tím, že jsme ve svém kostele uspořádali výstavu jeho obrazů. Expozice jeho klaunů se setkala s velkým ohlasem a to jak pozitivním, tak i negativním. Tehdy jsem si poprvé hlouběji uvědomil, že umění má velkou sílu a může se stát podnětem k různým reakcím, ale také prostředkem k rozhovorům a debatám.
Protože nám po první expozici v boční lodi kostela zůstaly výstavní panely, vznikl nápad zvát další umělce a pořádat další výstavy. Chtěl jsem, abychom vytvářeli prostor jen pro renomované tvůrce, ale sám jsem se v současném umění nevyznal. Proto jsem začal spolupracovat s kunsthistorikem Franzem Josephem van der Grintenem. Instalace se pak z boční kaple postupně rozšířily do celého chrámu. Koncepci výstav jsme připravovali velmi pečlivě, pořádali jsme například tematické cykly. Mezi tvůrci, kteří přijali naše pozvání, byl například Joseph Beuys, Emil Schumacher, Alfred Hrdlicka nebo Arnulf Rainer. Vedení města Frankfurtu tyto aktivity zaujaly natolik, že projevilo zájem o to, abychom podobné výstavy zorganizovali i pro ně.
A tak vznikla idea dělat výstavy na frankfurtském hlavním nádraží?
Ano. Naše Kunst-Station se usídlila v císařském salónu jednoho z největších dopravních uzlů v Německu. Tam se konaly výstavy prací takových jmen jako je Walter Dahn, Donald Baechler, Alfred Hrdlicka, Hede Bühl, Hans Arp a další. Navíc už když jsem pořádal expozice v kostele sv. Marka, začal jsem s tvůrci dělat rozhovory, které nejprve doprovázely katalogy výstav a později jsem je spolu s van der Grintenem vydal v několika bohatě ilustrovaných publikacích.
Ty rozhovory se pro mě staly velkou školou. Já jsem umění nestudoval, takže tato interview pro mě byla branou do nového, dosud neznámého světa. Vždy jsem se na ty rozhovory velmi těšil. Hlavně proto, že na rozdíl od písemné korespondence jsou místem, kde se stírají předsudky a může se vytvořit přátelská atmosféra nebo dokonce příležitost k osobnímu sblížení. V 70. letech byly prakticky všichni známí umělci velmi nedůvěřiví k církvi jako instituci. Často jsem narážel na jejich podezřívavost a odmítavé postoje. Ale zároveň jsem v jejich díle objevoval touhu po transcendenci.
Kdy ses přestěhoval do Kolína nad Rýnem, do farnosti sv. Petra?
Na základě úspěšného působení ve Frankfurtu nad Mohanem mě tam provinciál poslal v roce 1987. Kolín nad Rýnem je kulturní metropole. A farnost, do které jsem přišel, je jednou z nestarších ve městě. Mezi tamějšími farníky byl kdysi i Peter Paul Rubens, který v chrámu zanechal své stopy v podobě oltářního obrazu Ukřižování sv. Petra. Je to jeho vrcholné dílo a jedno z vůbec posledních, které vytvořil. V době mého předchůdce a spolubratra Aloise Schuha se stala farnost sv. Petra žádaným intelektuálním centrem, kdy na bohoslužby chodila řada významných osobností společenského života, například spisovatel Heinrich Böll. Navíc kousek od kostela jezuité založili Akademii Kala Rahnera, kde se dodnes konají nejrůznější kulturní akce, přednášky a debaty.
Když jsem přišel, navštěvovalo nedělní mše jen okolo 20 věřících. Hned na začátku jsem zřídil Kunst-Station St. Peter a začal vystavovat současné umění. Věděl jsem, že aby v tomto prostoru mohly být realizovány různé instalace, musí pryč lavice a další mobiliář, který stejně nebyl původní. Výstavy jsme pořádali nejprve v obou prostorných emporách, na dvoře u chrámu, nebo v presbytáři za oltářem.
Jak na takové novoty reagovali tradiční návštěvníci kostela?
Pokud chceš něco důležitého prosadit, prvními nepřáteli se stanou právě tradiční návštěvníci kostela. Když ale člověk usiluje o dobrou věc, musí si za ní stát a nesmí se nechat zviklat, navzdory nesouhlasným reakcím, kritikám a třeba i konfliktům. Někteří byli rozhořčeni a přestali do kostela chodit. Přišli však zase jiní a v současné době nedělní bohoslužby navštěvuje až 1000 lidí, z toho na 100 dětí. Kromě umění jsem se totiž intenzivně věnoval i přímé pastoraci, především práci s těmi nejmladšími návštěvníky kostela, nechyběly různé kroužky, dětské sbory, katecheze či muzikály pro děti. K tomu mě inspiroval František Xaverský, který také nejprve oslovoval ty nejmenší a postupně přitáhl i ty větší, především rodiče. Každý týden se v našem kostele konal jeden dva křty, pečlivě jsem děti připravoval na první svaté přijímání a dbal na to, aby se aktivně zapojily do bohoslužeb.
Ve farnosti jsme také zorganizovali veřejnou diskusi, při které debatovali umělci, kunsthistorici a zástupci farnosti s běžnými návštěvníky kostela. Ukázalo se, že kritici jsou v menšině, vysvětlila se mnohá nedorozumění, sestřely předsudky a uvolnilo napětí. Kostelu navíc zůstali celou dobu věrni mnozí senioři, kteří se dokonce jako dobrovolníci zapojovali i do hlídání otevřeného kostela při různých výstavách a instalacích.
Od tvých zkušeností přejděme na trochu obecnější rovinu. Dříve byla církev a umění na jedné lodi. Umělci dostávali díky církvi prostor k seberealizaci, ale jejich díla měla sloužit vyššímu cíli, měla didaktický účel, jako „bible chudých“. Jaká by měla být podle tebe role současného umění v sakrálním prostoru dnes?
Především je třeba říci, že někdejší spojení církve a umění je dávno minulostí. Na Západě už dávno pominuly doby křesťanské ikonografie jako ilustrace víry. Umění a víra si nyní žijí svým životem a já jsem přesvědčen o tom, že by se měly navzájem vyzívat, ba i zpochybňovat. To je moje teze, kterou stále zdůrazňuji. Nová umělecká díla by se v sakrálním prostoru měla umisťovat jen na omezenou dobu a neměli bychom jim bránit, aby byly pro nás věřící hlasitou a razantní výzvou. Měly by nás vyburcovat z našich jistot, z prvoplánových představ a přesvědčení.
Umění a náboženství jsou dnes dva nezávislé světy, které se někdy mohou dotýkat, křížit nebo částečně překrývat. Současná tvorba instalovaná v sakrální prostoru může v každém otevřeném návštěvníku působit neklid, rozšířit jeho horizonty a přispět k hledání Boha v tomto světě, toho Boha, který neustále uniká našemu úsilí ho nějak uchopit. Ani teologům přece není cizí „noc pojmů“, protože duchovní život vede k hlubším otázkám, při kterých naše jistoty blednou a zaručené odpovědi se mění v meditaci nad hloubkou tajemství. A pro současného umělce je důležitý právě pohled svobodného tázání. Rád svým dílem klade otázky a vyjadřuje své pochybnosti. V této oblasti mají vlastně umění a náboženství mnoho společného. Vzájemně se totiž podobají v tom, že staví svět vzhůru nohama a nutí člověka, aby ho uchopil zevnitř a tak se dotkl sebe samého a svého Boha, který v něm přebývá. Bůh se objevuje tam, kde se ptáme po jednotícím smyslu světa a našeho života.
První Tovaryšstvo před zrušením řádu v roce 1773 se vyznačovalo velkým rozmachem a spolupracovalo s řadou význačných architektů a umělců. Někteří jezuité se sami věnovali tvorbě, výtvarnému umění, literatuře, hudbě, divadlu. V dnešní době jakoby tomu bylo docela jinak…
Bohužel, je pravdou, že jezuité druhého Tovaryšstva, obnoveného v 19. století, na rozdíl od toho prvního jakoby ztratili schopnost zacházet s obrazy a kulturou vůbec. Zdá se, že se ta velkolepá tvořivá energie, která kdysi spoluvytvářela „jezuitský styl“, vypařila. Přitom v samém základu ignaciánské spirituality je používání imaginace.
Ignác z Loyoly ve svých Duchovních cvičeních vyzývá exercitanta k zapojení vnitřních smyslů a detailnímu vytváření obrazů. V instrukcích ke kontemplaci o Kristově narození v Betlémě se radí, aby člověk použil pět smyslů: vnitřním zrakem se díval na osoby, slyšel vnitřním sluchem, co říkají, zakoušel „čichem a chutí nekonečnou vůni a sladkost božství“, dotýkal se, objímal a líbal místa, na kterých se dané osoby procházejí apod. Řešení své vnitřní krize pak účastník duchovních cvičení nachází v introspekci a pečlivém duchovním rozlišování.
Plodem slavné Kontemplace k nabytí lásky, která uzavírá exercicie, pak bylo i to, že jezuita „hledal a nacházel Boha ve všech věcech“ – i v architektuře, literatuře, výtvarném umění, divadle či hudbě. Tuto Ignácovu myšlenku výstižně vyjadřuje epitaf „Non coerceri maximo, contineri tamen a minimo, divinum est.“ Pro Boha je příznačné, že se nenechá omezovat ani tou největší věcí, ale zároveň je přítomen i v té nejmenší.
Děkuji za rozhovor.