akademický kostel Nejsvětějšího Salvátora
středa 6. března 2019
17.30 hodin – Lekce kajícnosti
Vokálně klávesové pásmo – výběr z Biblických sonát Johanna Kuhnaua.
Vystoupí: Eva Bublová (varhany a cemballo), Jan Mikušek (zpěv a mluvené slovo)
Koná se v sakristii (kapacita omezena). Vstup z nádvoří Klementina od 17.10
19.00 hodin – Mše sv. s udílením popelce v kostele Nejsv. Salvátora.
Celebruje a promluví Mons. Tomáš Halík.
Na varhany doprovodí Eva Bublová.
20.30 hodin – Uvedení postní intervence Roberta V. Nováka TXT
Společně s autorem promluví kurátor Norbert Schmidt.
foto © Petr Neubert
V pořadí XXIV. Popelec umělců pořádá Akademická farnost Praha společně s Centrem teologie a umění při KTF UK.
Koordinuje Martin Staněk.
„Popelec umělců“ – setkání, které se poprvé uskutečnilo v r. 1996 ve studentském kostele Nejsvětějšího Salvátora a v divadle Na zábradlí, navazuje na západoevropskou tradici vzniklou před devadesáti lety v Paříži při bohoslužbách za umělce padlé během 1. světové války. Také u nás je Popelec umělců příležitostí k setkání umělců různých oborů, směrů a generací, k meditativnímu zastavení a k dialogu mezi světem umění a světem víry. Setkání se koná na Popeleční středu, kterou začíná postní doba.
Lekce kajícnosti
Vokálně klávesové pásmo v podání Evy Bublové a Jana Mikuška vstupuje do postní doby nejen s obvykle očekávanou lekcí kajícnosti, ale i s transformací zármutku. Johann Kuhnau tuto proměnu zármutku v radost představuje na příkladu starozákonních postav – Jákoba a krále Chizkijáše.
Sonáta č. 3 vypráví příběh podvedeného Jákoba, jenž má za sedmiletou službu v Lábanově domě dostat za nevěstu Ráchel; je však o svatební noci oklamán a přinucen sloužit dalších 7 let, aby ji skutečně získal.
Sonáta č. 4 líčí smrtelnou úzkost nemocného krále Chizkiáše, jeho vřelé modlitby a úlevnou radost, když jej Hospodin uzdravil. Kuhnau zde používá citaci luteránského chorálu „Ach Herr, mich armen Sünder“ / „O Pane, netrestej mne, ubohého hříšníka, ve svém hněvu“.
Sonáta č. 6 je jedním velkým žalozpěvem u Jákobova úmrtního lože a u jeho hrobu. Prostřední věta líčí cestu, na kterou se ve velkolepém průvodu vydal Jákobův syn Josef s celou rodinou, se všemi egyptskými hodnostáři, s předními faraónovými dvořany i služebnictvem, s vozy a jezdci, aby splnil slib a pohřbil otcovo tělo v kanaánské zemi. Až závěrečná věta přináší úlevu a smíření.
Protagonisté sami říkají: „6. sonáta se nám zdála vyjímečná pro svůj místy až operní výraz, který nám přibližuje, jak asi v minulosti mohla působit hudba pro postní období, během něhož si publikum muselo odpustit oblíbené operní produkce. Sonáty doplňuje Frescobaldiho „Capriccio s pátým hlasem určeným ke zpěvu, nikoli ku hraní“ ze sbírky První kniha capricií (Řím, 1624). Kuhnauovo dílo, v němž slovo hudbě pomáhá a zesiluje její účinek, tak střídá hudba, která vyjadřuje to, na co slova nestačí.“
Životopis Johanna Kuhnaua představuje skladatele nejen jako pouhého Bachova předchůdce v tomášském kostele v Lipsku, ale také jako skutečně renesančního člověka, hudebníka, právníka, znalce mnoha cizích jazyků. Díky svým „biblickým sonátám“ (přesněji Hudební zobrazení několika biblických příběhů) se Kuhnau stal jedním z prvních skladatelů svrchovaně programní hudby. Sonáty vyšly poprvé tiskem r. 1700 v Lipsku a jsou slovy autora určené „varhanám, cembalu a podobným nástrojům“. Každá nese název jednoho starozákonního příběhu, a i každá její věta má nadpis označující právě probíhající děj; místy se poznámky objevují dokonce v průběhu notového zápisu.