úterý 13.11.2007, kostel Nejsv. Salvátora
čtvrtek 15.11. 2007, KTF UK
V polovině listopadu přivítá Centrum teologie umění na Katolické teologické fakultě jednu z nejpodnětnějších světových osobností v oblasti komunikace mezi světem víry a současným uměním. Do diskuze o „Křesťanství a současném umění“ s prof. Mennekesem je možné se zapojit na debatním večeru v sakristii akademického kostela Nejsv. Salvátora (Křižovnické náměstí 2, Praha 1) už v úterý 13.11.2007 kolem 20.00 hodiny po mši svaté, která začíná v 19.00 hodin. Přednášku „Moderní umění ve starém kostele“ pronese Friedhelm Mennekes na Katlické teologické fakultě 15.11. 2007 v 15.30 hodin (Thákurova 3, Praha 6, učebna P8).
Prof. Friedhelm Mennekes SJ (* 1940) je emeritní profesor praktické teologie a sociologie náboženství na Phil.-theol. Hochschule Sankt Georgen ve Frankfurtu nad Mohanem. Od konce 70. let se aktivně účastnil dialogu církve, víry a špičkového současného umění (Joseph Beuys, Alfred Hrdlicka, Arnulf Rainer, Antoni Tapies, Cindy Sherman, Eduardo Chillida, James Lee Byars, Anish Kapoor, Magdalena Abakanowiczová, Jannis Kounellis atd.), a to nejdříve pořádáním výstav ve Frankfurtu nad Mohanem ve své farnosti Nied a na frankfurtském hlavním nádraží. V letech 1987–2008 působil v Kolíně nad Rýnem, kde založil dnes již světoznámou Stanici umění sv. Petra – Kunst-Station St. Peter (http://www.sankt-peter-koeln.de). Prof. Mennekes je autorem mnoha knih, katalogů a odborných článků a hostujícím profesorem na několika světových univerzitách.
Jsem jezuita a jezuité jsou lidé, kteří se vydávají do cizích a vzdálených krajin. A mojí cizí zemí se stalo současné umění.
Oddělení umění a církve je skutečností, u které není co vysvětlovat. […] Vývoj je nezvratitelný. Jako problém to vnímá jen málo lidí.
Dějiny křesťanské ikonografie jako ilustrace víry skončily. Jen prázdnota může otevřít uměleckému dílu šanci, aby působilo do prostoru. Smysl nového umění spočívá v atmosférickém nabití sakrálního prostoru. Nová umělecká díla by se měla do kostela umisťovat jen na časově omezenou dobu. Každé nové dílo potřebuje zprostředkování kritické konfrontace. Umění a víra by se navzájem měly zpochybňovat a lépe, dělají-li to rázně než nedůtklivě. Cílem umění je obnovené vidění člověka, ne vlastnění jednoho či více děl.
To, že umění dokáže působivě dát tvar obsahům víry, je nezpochybnitelný fakt.
Nezpochybnitelný fakt je ale současně i to, že je umělecké dílo vždy dobově podmíněné. Známe tisíce příkladů z dějin umění. Velcí umělci ztvárňují vedle víry také umění samotné, ztvárňují své otázky po umění. To platí jak pro Fra Angelica, tak například pro Michelangela, pro Matthiase Grünewalda stejně jako pro Georgese Rouaulta, pro Henriho Matisse stejně jako pro Gerharda Richtera.
Před každou otázkou po umění a jeho vztahu k víře, stojí otázka po prostoru, po sakrálním místě, na kterém se má odehrát liturgická slavnost. Jeho charakter vyjadřuje – ať už nahlíženo architektonicky nebo liturgicky – nejdříve prázdno. Posvátný prostor je pro člověka všech dob zpočátku nezvykle strohý. Svou kvalitu odvozuje spíš z topografie nebo z příběhů, které se okolo něj vrství, než ze svého vybavení.
foto © Martin Staněk