Martin Bedřich
Bílá hora v literatuře

„literárně-duchovní meditace“
poutní areál Panny Marie Vítězné na Bílé hoře
středa 5. listopadu 2014 v 19:30 hodin

V rámci podzimního pásma Bílá hora 2014 – Co nás rozdělilo, může dnes spojovat? proběhne v poutním areálu Panny Marie Vítězné na Bílé hoře setkání s literárním historikem Martinem Bedřichem. Fenomén Bílé hory se nesmazatelně vepsal do kulturních dějin české země a zanechal svou výraznou stopu i v  literatuře. Četba několika vybraných děl a jejich „literárně-duchovní meditace“ před nás postaví problém komplikovaněji, než jak si ho snad pamatujeme ze školních lavic nebo populární publicistiky. Černobílost přístupu k bělohorskému dědictví bude možná nahrazena komplexnějším vědomím, k němuž nás vybízí právě literatura.

Mgr. Martin Bedřich, Ph.D. (* 1982) je literární historik, šéfredaktor nakladatelství Portál a výkonný redaktor revue Salve. Vystudoval bohemistiku a komparatistiku na FF UK. Zabývá se raným novověkem, vztahem obrazu a textu a katolickou literaturou 20. století. Vydal knihy Klášterní kuchařka aneb Oroduj za nás, domácí kuchař (se Zuzannou Bedřichovou a Ondřejem Zátkou; Libri 2004), Dnes jen o té prašivině (korespondence Bohuslava Reynka Tereze Sumové) (s Alešem Palánem; Paseka 2005), Stařec a med (se Zdeňkem Jančaříkem; Portál 2012) a knihu rozhovorů s Martinem C. Putnou Vždycky v menšině (Portál 2013).

 

foto © Petr Neubert

 

Bylo hrozno a žalostivo o tom rozprávěti. A tak nic jiného nezbylo než: acg, ouvé a běda, dej a berme. Ani katolickým římského náboženství nebylo odpuštěno a prominuto, jen dej všechno a věř sobě, jak chceš.
(M. Dačický z Heslova, 1620)

Zpátkem noho s hory nade každou
Černost tmavých nocí černější,
Médea to českých dítek vraždou!
(J. Kollár, 1824)

Na temenu šírém Bílé hory;
Byla bitva hrozná, boj byl strašný,
Čech tam stál naproti bratru Čechu,
Oba pro svého se bili krále
(K. H. Mácha, 1832–1833)

Na mladých prsou těžce leželas,
že pod břemenem tím jsem klesal skoro.
Těžko jsem vydech, těžko vstal jsem zas.
Těžko jsem rval se s tebou, Bílá horo.
(V. Dyk, 1907)

Jsou dvojí katastrofy, ničící – a tvořící. Očistné katastrofy, jejichž láva spaluje jakési otrávené vegetace života. Vaše vás nezničila, jste. Z čeho vás očistila? Přemýšlejte!
(M. Marten, 1917)

Napravili jsme národní porážku i hanbu. Pochovejme Bílou horu v pokoji a doufejme, že se už nikdy nevrátí. Budiž zahlazena, ale ne zapomenuta. (…)
 Je mrtva Bílá hora. Na jejím hrobě povstává svobodná, demokratická republika od Šumavy za Užhorod a v ní bude bohdá šťastně žít svobodný národ československý!
(J. Herben, 1918)

Nespočívá vlastní sláva zázraku bělohorského v tom, že ani vítězství bělohorské nemohlo v Čechách vyhubit katolickou víru?
(J. Durych, 1924)