nakladatelství Krystal OP
Praha 2004
Martin Rusina
Katolický kostel pro Prahu – diplomní projekt
Prostor kostela utváří víru někdy hlouběji než hlásání slova
Rozhovor s Klementem Richterem
Pavel Kopeček
Posvátný prostor a směrnice biskupských konferencí
Ctirad Václav Pospíšil OFM
Chrám jako symbol přebývání Boha v člověku a mezi lidmi
Aleš Filip
Chrámy snivců
Ideální architektura středoevropského fin-de-siècle
Norbert Schmidt
Duch vane, kam chce
portrét Marie-Alain Couturiera OP
Marie-Alain Couturier OP
L’Art Sacré – vybrané texty
Le Corbusier
Poslední sbohem příteli
Nesložili jsme slib minimalismu!
Rozhovor s Dom Samuelem OCSO
Nynější předseda liturgické komise Německé biskupské konference, kardinál Joachim Meisner, navštívil před několika lety kostel ve Wroclawi, kde byl jako dítě pokřtěn. Nato poznamenal: „Nyní jsem poprvé ve svém životě ve vroclavské vlasti slavil svatou eucharistii – v kostele, do kterého jsem v prvních devíti letech svého života chodil každou neděli na mši. Posadil jsem se tam do kostelní lavice a zeptal se sám sebe – Které dobré kázání si vlastně ještě pamatuješ? – Nemohl jsem si vzpomenout ani na jedno, ale mohl bych Vám se zavřenýma očima detailně popsat každý jednotlivý obraz. To znamená, že kostelní prostor utváří vědomí víry společenství věřících hlouběji a nenápadněji než hlásání slova. Proto považuji úkol postavit či upravit kostel za nesmírnou pastorační odpovědnost.“ A právě to je hlavní důvod. Prostřednictvím liturgického prostoru se totiž víra utváří rozhodujícím způsoben. Liturgie vždy působí na jednotlivého účastníka jinak, podle toho, v jakém prostoru se slaví. Rozdílné akcentace výrazu víry v různých dobách dějin křesťanství se proto mohou vyčíst také z rozdílných podob liturgických prostorů.
Klemens Richter
Byla kdysi doba, a trvala po staletí, kdy extrémní chudoba nic neměnila na důstojnosti stavebních forem. Ale dnes, v našem bezhlavém světě, se zdá, že jak bohatství, tak chudoba ztratily svou vlastní moc a že oboje jistým způsobem degraduje vše, čeho se týká – domy těch nejbohatších i domy žebráků jsou často stejně ošklivé, nepochopitelně kýčovité a nereflektovaně vulgární.
Sv. Dominik přikázal ve třináctém století, kdy vzkvétal jeho dominikánský řád i křesťanství vůbec, zastavit stavbu jednoho kláštera, protože měl jedno poschodí, kterého nebylo třeba, a nechal to poschodí, které se již stavělo, strhnout. V podobné příhodě zase sv. František vylezl na střechu v Assisi a sám sundal tašky, ze kterých byla složena, protože pro své spolubratry požadoval jen lesní chatrče z větví pokryté listím. Dnes, když pastýři ztratili tři čtvrtiny svého stáda, staví pevnosti, aby přesvědčili ty zbývající o své moci a o vítězstvích, která nelze doložit.
Navzdory všemu ještě existuje katolické umění v univerzálním slova smyslu, které je při životě: jde o to, co se na zývá l’art de Saint-Sulpice nebo pobožnůstkářství. Nepleťme se však, sentimentální devocionální umění nevděčí za svůj úspěch šikovnosti obchodníků, nýbrž skutečnosti, že křesťané v čele s klérem se v něm nevědomě poznávají a nacházejí v něm potěšení. Lidé je mají rádi, protože je na jisté úrovni totožné s tím, čím jsou sami.
Vzpomínám si na to, co mi jednou řekl Braque: „Když snížíme sakrální umění na úroveň lidu, už přestává být aktem víry a stává se propagandou…“ Ale chceme-li si uchovat tuto výšku, naléhají na nás ještě jiné, stejně důležité povinnosti, na kterých zcela správně trvá P. Régamey. Dáme lidu věci, kterým „nerozumí“ a jež pro něho, možná nadlouho, zůstanou cizí. Jak tvořit, když jsme pro lid „cizinci“, ke kterým nemá důvěru? Jakým právem budeme po lidu žádat jeho důvěru – což je vždycky ožehavé – pokud jim na oplátku nedáme něco, co jedině může důvěru zaručit, totiž jasné svědectví? Proto se musíte sebrat a žít s lidmi, pro které máte pracovat. Aby na vlastní oči viděli, že v oněch podivných dílech, v nichž ještě nemají zalíbení, je obsažena přesto veškerá láska a všechno to nejlepší, co máte a co jste.
Marie-Alain Couturier OP
O výsledky své práce nedbáme jen z estetických důvodů. Řekněme spíše, že se snažíme být dobrými řemeslníky. Svatý Benedikt nás nabádá, abychom s nářadím zacházeli stejně pečlivě jako s „posvátnými oltářními nádobami“. První egyptští mniši ve 4. století považovali manuální práci za jedinečný prostředek k udržení pozornosti při modlitbě. Nikdy nezůstávali nečinní a podle pracovní píle posuzovali vnitřní dispozice a pokroky v duchovním životě. Pletli koše, které prodávali, a svůj výdělek pak rozdali v almužnách. Stejnému ideálu, ale v současných podmínkách se snaží přiblížit i dnešní mniši. Věnují se činnosti, která je schopna finančně zajistit potřeby kláštera a zároveň využívá a rozvíjí jejich schopnosti. Dobré výsledky, kterých dosahují úzce souvisí s prostředím ticha, v němž pracují. V Novém Dvoře žijeme z plodů své práce, ve spojení se schopnými profesionály, kteří mají stejně jako my rádi dobře udělané věci. Nepředstavujte si práci v klášteře jako poklidnou činnost bez konfliktů a starostí. Zároveň však platí, že práce a modlitba se ubírají stejným směrem. Hledání Boha – ničemu nedávat přednost před láskou ke Kristu, jak učí svatý Benedikt – dodává všemu, co mnich dělá, jakýsi přídech péče a úcty, které se vztahují jak k věcem, tak k lidem.
Dom Samuel OCSO, mnich z klášetra v Novém Dvoře
M.-A. Couturier OP