Pavel Hošek, Eva Humlová, Monika Immrová,
Jakub Lipavský, Matěj Lipavský, Jan Kovářík,
Bronislava Bakule Malá, Luděk Míšek,
Anna Plačková, Veronika Resslová, Petr Stibral

výstava absolventů sochařské školy
prof. Jindřicha Zeithammla
v akademickém kostele Nejsv. Salvátora
28. 11. 2010 – 2. 2. 2011

Pozvání vystavovat na ochozech kostela Nejsv. Salvátora přijala v adventu 2010 skupina mladých sochařů, s jedinou výjimkou absolventů ateliéru Jindřicha Zeithammla na pražské Akademii výtvarných umění. Někteří v době studií navštěvovali i místní salvátorskou farnost.

Většina autorů nevystavovala v podobné sestavě poprvé. Společně prezentovali své umění již např. v Galerii Felixe Jeneweina v Kutné Hoře (2006), v Alšově jihočeské galerii v Českých Budějovicích (2007), na letní sochařské přehlídce Nic na odiv…? v Kateřinské zahradě v Praze v létě 2008, či poslední společnou výstavu Vkročení do prostoru v suterénu děkanského kostela v Mostě minulou zimu.

Autoři patří k silné generaci sochařů narozených v sedmdesátých letech, která vyšla z výrazných sochařských ateliérů let devadesátých (vedle Zeithammlova můžeme zmínit např. ateliér Karla Nepraše či Jiřího Beránka) a která představuje jakousi novou vlnu návratu k soše jako tradičnímu médiu, s jejími charakteristickými rysy (stavebností, pevně vymezeným tvarem, prací s materiálem, proporcionalitou atd.), která je ovšem poučená zkušeností umění XX. století (zejména minimalismem a konstruktivismem) a nástupem postmoderny a konceptuálního umění. Tato linie českého mladého umění představuje „alternativu k dematerializovanému minimalizujícímu pojetí uměleckého díla i vůči hýřivému postmodernistickému vršení různých materiálů“ (Zbyněk Sedláček). Sami mladí umělci, když mají charakterizovat svou tvorbu, zdůrazňují, že směřují mimo „aktuální, módní tendence“ a důraz kladou na vizuální vnímání, nekonceptuální přístup. Vizuální stránka je u těchto autorů skutečně dominantní. Spojuje je jemná minimalistická poetika a společné dědictví Zeithammlova ateliéru, ať už se jedná o charakteristické plynulé zploštění objemu (Petr Stibral, Veronika Resslová, Jakub Lipavský, Luděk Míšek), symetrický rozvrh soch či objektů, snaha po úsporném vyjádření (vlastní v podstatě všem autorům), či důraz na zpracování povrchu (Jakub Lipavský, Monika Immrová, Jan Kovářík), i když jednotliví autoři zpracovali vliv mistrova ateliéru každý po svém. Jejich sochy a objekty působili na ochozech kostela nečekaně přirozeně, jako by mu byly šité na míru. Patinované povrchy soch Moniky Immrové či Anny Plačkové jako by stárly společně s kostelními omítkami, ve stříbřitých objektech Jakuba Lipavského a v zrcadélkách Petra Stibrala se zrcadlila hloubka okolního prostoru ve své barokní monumentalitě, socha Luďka Míška na schodišti vzbuzovala dojem, že tu stojí odjakživa… Jednotlivá díla rozezněla prostor Nejsv. Salvátora zcela novým způsobem. Řada stejných ochozových cel najednou nebyla stejná, každá získala díky rozdílné konstelaci soch a objektů vlastní svébytnou atmosféru a naladění, v každé čekalo překvapení. Důležité bylo i uplatnění průhledů napříč kostelem na druhý ochoz.

Klára Jirsová

plakát SVOZ 12 [pdf ke stažení] 

© foto Petr Neubert