pondělí 11.5. 2009, KTF UK
středa 13.5. 2009, kostel Nejsv. Salvátora
Na pozvání Centra teologie a umění při KTF UK se v Praze uskuteční dvě přednášky s následnými debatami na téma vztahu předního umělce 20. století Josepha Beuyse a křesťanství.
První přednáška s názvem Rozšířený pojem kříže. Znamení kříže v díle Josepha Beuyse se uskuteční na KTF UK, Thákurova 3, Praha 6, v učebně P8 v pondělí 11.5. v 19.00 hodin. Přednáška mimo jiné nastaví zrcadlo současnému vnímání kříže, přemýšlení o něm a vůbec bude pojednávat o znamení kříže v křesťanství i v celé západní kultuře.
Druhý příspěvek Akce Manresa. Joseph Beuys a sv. Ignác z Loyoly bude přednesen v sakristii studentského kostela Nejsvětějšího Salvátora u Karlova mostu ve středu 13.5. v 19.00 hodin. Překlad je zajištěn.
Prof. Friedhelm Mennekes SJ, německý jezuita, je předním znalcem díla Josepha Beuyse, který své studium neopírá jen o teoretické práce, ale také o osobní setkání s umělcem. Z Mennekesových textů k Josephu Beuysovi jsou známé především knihy s názvem Joseph Beuys: Christus Denken – Thinking Christ a Joseph Beuys – Manresa. Eine Fluxus-Demonstration als geistliche Übung zu Ignatius von Loyola. O prof. Mennekesovi a o jeho práci a dialogu s moderním uměním v dnes již světoznámé Stanici umění sv. Petra v Kolíně nad Rýnem vyšel obsáhlý článek Norberta Schmidta v revue Salve 1/2007. Text jeho první pražské přednášky z listopadu 2007 Moderní umění ve starém kostele najdete v revue Universum 2/2008.
Setkání se pořádají ve spolupráci s dominikánskou teologickou revue Salve, Akademickou farností Praha a Českou provincií Tovaryšstva Ježíšova.
To zvláštní na Beuysovi pro mě spočívá v tom, že jsem byl vždy fascinován jeho christologickou hutností a přísností. Beuys skutečně rozvinul kosmologickou teologii podobnou té, jakou nalezneme například v Listě Kolosanům. Tato teologie je vždy vystavena nebezpečí fyzikálního chápání spasení a církevní pravověrná teologie k ní přistupovala vždy se zvláště obezřetnou skepsí . Beuysova teologie byla silně inspirována Rudolfem Steinerem a jeho Antropozofií. Ale Beuys se v ní nikdy nerozplynul. To je velice důležité si uvědomit. Někteří lidé z církve říkají, že se jím zabývám příliš nekriticky, jiní lidé s odlišným přístupem k životu si myslí, že jsem z něho chtěl udělat katolíka. Ani jedno neodpovídá skutečnosti. U Beuyse prostě nalezneme některé katolické, dokonce přísně katolické struktury a aspekty jako např. úcta k Srdci Ježíšovu, smysl pro svátosti nebo spiritualitu Ignáce z Loyoly a jeho Exercicií. Aspektem, na kterém Beuysovi velice záleželo, bylo vidění přítomnosti Krista v naší době. A zde se dostáváme k bodu, kde se již otázka po Kristu nemusí chápat jen předmětně a obrazně. Kristus je neviditelně přítomen a ve své působící síle je důležitější než v obrazu. To mě jako teologa samozřejmě hluboce fascinovalo.
Fascinace, kterou působil životní příběh sv. Ignáce na Beuyse, se snad zakládala na paralelách, které můžeme v jejich životech spatřovat. Také Beuys prodělal několik osobních krizí a minimálně jednou byl konfrontován s úplným přebudováním celé své existence. […] Oba, Ignác i Beuys, se ve svém životě věnují zpracování svých dřívějších krizí. A jejich překonání se u obou stává konstitutivním principem jejich dalšího působení. Zpětně se ohlížejí na tyto události a pokoušejí se jim různými způsoby porozumět: Ignác tím, že napíše svá Duchovní cvičení, Beuys tím, že své osobní zkušenosti bezprostředně povýší na základ svých Akcí.
Beuysovi nejde v jeho obrazech Krista vposledku o ikonografické rozvíjení tradice, ale o její překonání. Jeho příspěvkem k výkladu Ježíšova příběhu je jeho přenesení do antropologické perspektivy, do síly, která vězí v každém člověku, ať už ji nazveme ,milostí´ nebo ,impulsem‘. […] Umění je pro Beuyse cesta k oduševnění života. Nemyslí však přitom umění vnějších obrazů, ale umění obrazů vnitřních. Na otázku po jeho nejdůležitějším příspěvku k obrazu Krista, Beuys odpovídá: „Zcela jednoduše: rozšířený pojem umění.“
foto © Martin Staněk