Pavla Pečinková (Ed.)
námět a příprava podkladů: Martin Staněk
grafická úprava a sazba: Otakar Karlas
Česká křesťanská akademie, Akademická farnost Praha
Praha 2010
Almanach vydaný u příležitosti 20. výročí založení pastorace studentů v kostele Nejsv. Salvátora v Praze u Karlova mostu mapuje dvacet let uměleckých aktivit na tomto velice živém místě. V knize najdete jak interpretaci tohoto dění, tak i podrobný přehled událostí a programů. Nechybí ani odborněji laděné úvahy nad vztahem hudby a liturgie, církve a současného umění, kulturního a mezináboženského dialogu či reflexe kázání jako specifického literárního útvaru. Almanach obsahuje vedle množství obrazového materiálu i CD s nahrávkami skladeb salvátorských hudebních těles. U příležitosti 20. výročí Akademické farnosti natočil režisér Petr Brichcín dokumentární film Dvacet let se studenty pro Českou televizi. Pořad vysílala ČT1 v neděli 13.6. 2010.
http://www.ceskatelevize.cz/ivysilani/210562215500011-cesty-viry/
Pavla Pečinková
Úvodem
Klára Jelínková a Norbert Schmidt
Současné výtvarné umění a církev
Robert Hugo
Několik úvah nad hudbou
v současném českém katolickém kostele
Tomáš Halík
Popelec umělců
Martin Staněk
Kulturní a umělecké aktivity
akademické farnosti Nejsvětějšího Salvátora
Přehled akcí 1990 – 2010
Norbert Schmidt
Debatní večery o křesťanství
a současném umění a architektuře
Bohuslav Hoffmann
Kázání v čase „postmoderních“ Zacheů
Tomáš Halík
Dialog kultur a kultura dialogu
Antologie z tvorby salvátorských autorů
Kdysi bývaly kostely nejen centry duchovního života, ale přirozeně soustřeďovaly i kulturní a intelektuální elitu obce. Umělecké poklady středověku, renesance i baroka vznikaly a byly prezentovány převážně v církevním prostředí. S dílem Michelangela, Leonarda nebo J. S. Bacha se až do devatenáctého století lidé mohli setkat prakticky jen v kostele. S rozvojem moderní společnosti kostely tuto roli ztratily. To je fakt, s nímž je nutno počítat, ale s touto situací se nemusíme pasivně smiřovat. I dnes může být farní společenství nejen místem společné bohoslužby, modlitby či meditace, ale i příležitostí k bližšímu vzájemnému setkávání a prostorem pro rozvíjení nejcennějších darů, kterými byl člověk vyznamenám mezi ostatními tvory — vnitřní svobody a tvořivosti.
Kulturní aktivity salvátorské farnosti nemají vypjaté ambice profesionálních uměleckých institucí, přesto se neomezují jen na bezprostřední službu liturgii a mohou tak prostředkovat setkání se zkušeností víry a s duchovními hodnotami i lidem, kteří do kostela přicházejí zřídka a čtou Bibli jen jako součást kulturního dědictví. Jsem přesvědčena, že tyto přesahy obohacují jak prostředí církve, tak i současnou sekularizovanou kulturu.
Pavla Pečinková
Církev se v 19. století postupně dostává do kulturní izolace. Ve svých řadách si hledá umělce, kteří by naplnili její idealizované či ideologizované představy o umění. V dějinách umění se objevuje zcela nový fenomén tzv. „křesťanského umění“. V době, kdy byl západní svět křesťanský, žádného umělce nenapadlo svou identitu umělce odvozovat od toho, že je umělcem křesťanským. Křesťanské umění s sebou nadále ponese punc určité podřadnosti. Většinou — zvláště v případě umění, které vzniká pro konkrétní církevní zakázky — se jedná o umění defenzivní, netvůrčí. Mimo křesťanské kruhy neprobouzí až na výjimky zájem. Ve vztahu církve k současnému umění se příznačně zrcadlí její potýkání s moderním světem. Církevní umění se sice zdánlivě mnohdy snaží být „moderní“. Problémem již dávno není nazarénské umění a zkostnatělý akademismus, ale nedůvěra k umění, které vzniká právě dnes. Uzavřenost aktuálnímu dění přetrvává. S trochou nadsázky, která by se ale bohužel dala ilustrovat mnohými příklady, se dá tvrdit, že se dnes setkáváme v církvi při nových realizacích „současného křesťanského umění“ v drtivé většině s druhořadými ozvěnami avantgardních postupů, které jsou více jak padesát let staré.
Klára Jelínková a Norbert Schmidt
Západoevropská společnost je zřejmě jednou z mála světových kultur, které svou hudbu emancipovaly ze jha rituálů a primitivního náboženství a posléze jí vdechly samostatný a nezávislý život. A byla to katolická církev, která od svých prvopočátků až do konce šestnáctého století zásadním způsobem přispěla k vývoji evropské hudby. Od nástupu baroka však církev tuto pozici ztratila a další vývoj na dlouhou dobu vzalo do svých rukou divadlo, konkrétně opera, a to dokonce do té míry, že ve formě oratoria či duchovní opery vstoupila i na půdu kostela. Přesto se tehdy ještě dařilo hudbě i katolické liturgii tvořit velmi dobrou symbiózu v podobě tzv. figurální hudby.
Robert Hugo
Svět umění a svět víry mají mnoho společného. To, čemu obvykle říkáme kultura, vyrostlo z kultu — z úcty k posvátnému; celé dějiny lidstva prostupuje dialog mezi náboženstvím a uměním. Církev chce být pro tento dialog přívětivým místem. Vždyť po staletí byla nejenom štědrým mecenášem umění, nýbrž především hlásala evangelium, které vždy bylo a je mocným inspiračním zdrojem bezpočtu uměleckých děl — výtvarných, hudebních i literárních. Spojenectví mezi světem víry a světem umění má ovšem ještě hlubší kořeny: lidé víry a tvůrci umění jsou spojenci v odporu proti banalizaci světa, proti pokusům vytěsnit z lidského života rozměr tajemství a touhu po přesažnosti, transcedenci. Víra i umění přispívají k tomu, aby život nebyl jednorozměrný a mělký. Víra i umění se vyjadřují především skrze symboly a je jim vlastní symbolické vidění světa: i ty nejprostší skutečnosti, jako jsou chléb a víno, stůl a svíce, rozepjaté ruce, neřku-li barvy a tóny, jsou jak v bohoslužbě, tak v umělecké tvorbě plny hlubších významů, jsou věcmi, které odkazují za sebe a nad sebe, a zároveň zůstávají něčím, co nemáme jednoduše a spěšně obejít. Setkání víry a umění není však jen obohacením pro umění a jeho inspiraci, nýbrž v jistém smyslu také prověřuje opravdovost víry a poctivost církve. Tam, kde by se víra chápala jako „uzavřený systém“, jako ideologie, kde by se církev chovala jen jako byrokratická instituce, která umění využívá a instrumentalizuje k propagaci této své ideologie, tam výsledkem nemůže být nic jiného než kýč. Kýč je výrazem ideologie; kdykoliv a kdekoliv si umění nechalo nasadit služebný chomout ideologické agitace, dřív nebo později degradovalo k směšnosti, trapnosti a obludnosti kýče, náboženský kýč nevyjímaje. Kde je však víra prožívána jako hledání, hledání hloubky, hledání tajemství, hledání smyslu a kde je církev prožívána jako společenství — společenství lidí takto hledajících a otevřených vůči onomu nejzazšímu tajemství života — tam může uzrát veliké a silné umění. Pravdivé umění, svědectví o velikém duchovním dramatu, kterým je věčné lidské hledání Boha, klesání do propasti viny a žízeň po vykoupení.
Tomáš Halík